Autobus měl přijet ve tři čtvrtě na pět. Václav seděl na studené lavičce, promočený sníh mu stékal za límec, a zíral do prázdné silnice. V nemocnici nechal Boženu naštvanou. Poprvé za celý život ho vyhodila z pokoje. Ne, vlastně ho poslala pryč. „Už nejezdi,“ řekla. „Seš starej, cesta je dlouhá, já tu ležím a bojím se o tebe, a ne o sebe.“ On na to vyjel. Šedesát let spolu, a ona mu oznámí, že má zůstat doma.
Čekal. Půl hodiny. Tři čtvrtě. Kolem osmnácté hodiny přišla na zastávku ženská s nákupem a prohodila: „Dědo, vy čekáte na ten do Malenic? Ten dneska nejede. Něco s motorem, řidič říkal, že až zítra. Slyšela jsem to na nádraží.“ Otočila se a šla. Václav tam zůstal jako solnej sloup. Do vesnice po silnici osm kilometrů. Pěšky? V pětaosmdesáti? V tomhle počasí? Jenže neměl na vybranou. Hlavně – to prokleté pravidlo. To, co jim vštěpila nebožka matka na svatbě.
Bylo to v sále hostince U Černého kohouta u Sušice. Končil listopad, venku se válel první mokrý sníh, ale v lokále bylo horko k zalknutí. Božena, tehdy ještě slečna Veselá, v bílých šatech po tetě, a on, Václav, čerstvě vyučený tesař. Po půlnoci, když se vytratili poslední hosté, si ho vzala stranou jeho vlastní matka. Hubená, s šedivým drdolem a pohledem, co prořízl i tu největší zábavu. Chytla Boženu za obě dlaně. „Poslouchej, holka. Jedno si pamatuj. Nikdy nechoďte spát pohádaní. Je to jedno. Klidně seďte do rána, klidně si v duchu nadávejte, ale usmiřte se dřív, než lehnete. Protože ráno po hádce je jed. Jednou si lehnete naštvaní, podruhý, potom si zvyknete, a pak už se neusmíříte. To je konec rodiny.“ Božena tenkrát jenom přikývla. Ale to slovo v ní zůstalo.
A taky žilo. Každý den.
Václav byl cholerik. V ruce dláto, v oku jiskra. Hádali se kvůli penězům, kvůli dětem, kvůli tomu, že se vrátil z lesa o tři dny později a Božena mezitím sama porodila prvního syna. Tehdy stál na prahu, celý černý od smůly, a jenom ze sebe vyhrkl: „Promiň.“ Božena ležela v posteli, v náručí uzlíček. Podívala se na něj a řekla: „Jsi tady. To stačí.“ A bylo po hádce.
Později, když jim umřel šestiletý kluk na meningitidu, spolu mlčky seděli u studených kamen skoro do rána, než se jeden druhého dotkli a rozbrečeli. Když Václav občas podlehl žízni a táhl z hospody, Božena se k němu otočila zády a on, i když sotva stál, prosil: „Blažko, už nikdy. No tak, Blažko…“ A sliboval, dokud neobrátila hlavu a neřekla: „Smrdíš jak palírna.“ Pak už se smáli. A on to pravidlo nikdy, ani jednou, neporušil.
Teď ale seděl na zastávce v polovině listopadu. Vítr od Otavy se do něj opíral, sníh s deštěm mu stékal po tváři, a v hlavě mu hučelo: ona ho poslala pryč. Ne ze zloby. Ze strachu. Ale co měl dělat? Vstal. Nohy ho bolely, kolena mu už dávno nesloužila. Vytáhl z kapsy starý mobil, ještě s tlačítky, a zavolal na číslo pevné linky v nemocnici. Nikdo to nebral. Napsal aspoň krátkou zprávu dceři, ale ta byla v Brně, nemohla pomoct. Schoval telefon a vydal se po silnici.
Prošel kolem zahrádkářské kolonie, kde před lety kupovali první semena rajčat. Kolem opuštěné benzínky, kde kdysi tankovali svůj starý favorit. Vzpomněl si, jak tenkrát Božena seděla vedle něj a nadávala, že je to kraksna, ale stejně s ním jela až na Šumavu na výlet. Šel a šel. Podrážky bot klouzaly po rozbředlém listí, nohy měl mokré, levé rameno ho bolelo od artrózy. Kolem projelo pár aut, ale nikdo nezastavil. On jenom zatínal čelist a funěl. Hlavou mu běželo jediné: „Jen ať nespí. Prosím, ať ještě nespí.“
Na nemocničním pokoji v přízemí Božena ležela a koukala do stropu. Sousedka na vedlejší posteli, paní s cukrovkou, která celé dny háčkovala, právě odložila háček. „Vy nespíte, paní Blaženko?“ zeptala se. „Nemůžu. Můj muž… on se asi zlobí.“ Zabolelo ji u srdce, doslova. Sáhla pod polštář pro lahvičku s nitroglycerinem. Sestra jí přinesla hodinu předtím čaj, už vystydl. Hodiny na chodbě odbily devět. Pak půl desáté. Kolem desáté uslyšela na chodbě dusot a zvýšený hlas.
Václav se dobelhal ke vchodu interního oddělení. Dveře byly zamčené, svítila nad nimi slabá zářivka. Bušil pěstí do skleněné výplně. Dlouho. Pak se objevila mladá sanitářka v modrém, rozespalá a podrážděná. „Pane, co tady vyvádíte? Návštěvní hodiny dávno skončily. Přijďte zítra.“ „Pusťte mě. Já musím.“ „To nejde. Pravidla.“ Zasmál se, při té ironii. „Pravidlo? Já mám taky pravidlo. Šedesát let. Nikdy nespát pohádaní. A dneska jsem se s ženou nepohádal – ona se o mě bojí, já se na ni utrh. A teď spím na chodbě, protože autobus nejede? Pusťte mě k ní, prosím.“ Sanitářka si ho změřila. Mokrý, promočený až na kost, brada se mu chvěla zimou i napětím. Moc dobře ho znala – vídala ho tu denně. Povzdechla si, pokročila stranou. „Tak pojďte. Ale jen na pár minut.“
Dveře od pokoje byly pootevřené. Vešel. Božena ležela, ale oči měla otevřené. Jakmile ho uviděla, vydechla: „Já věděla, že přijdeš.“ Stoupla si na polštáři, ale měla infuzi, tak se jenom posunula. On přistoupil, sněhu na kabátě ubývalo, jak se měnil ve vodu. Natáhl k ní dlaň, dotkl se její ruky. Prsty měla teplé, i když hubené. „Promiň. Neměl jsem se tak rozčilovat. Ty se o mě staráš, já vím.“ „A ty jsi tvrdohlavej. Já vím.“ Chvíli mlčeli. Kapalo do umyvadla. Podlaha vrzla, jak sanitárka couvala na chodbu. Pak Božena řekla: „Václave, já už v téhle nemocnici nebudu ani den. Zítra jedu domů.“ „Ale vždyť ti doktor řekl…“ „Mně doktor řekl, že mě pustí, jen když podepíšu reverz. Tak ho podepíšu. Mám tady číslo na taxíka. Paní Vomáčková z recepce mi ho dala, když jsem se ptala, kolik to stojí do Malenic. Dvanáct set. Už jsem mu volala, zatímcos chodil po tý silnici.“ Otevřela dlaň a ukázala starý tlačítkový nokiáč, na displeji svítilo „Taxi Jiříček – potvrzeno zítra 8:00“. Vytáhla z nočního stolku peněženku, vysypala na peřinu bankovky – pět dvousetkorun, dvě stovky. „Tady to je. Z našich úspor, co jsme dávali stranou na hřbitov. Ale já chci domů. S tebou.“ Z očí se jí vyřinuly slzy, ale hlas měla klidný, věcný. „Si tady neumřu kvůli tomu, že se bojíš jezdit autobusem. Umřu doma, v naší posteli, a žádný hádky.“ On stál, díval se na tu hromádku peněz, na displej telefonu. V krku měl knedlík. Pak si přisunul židli, posadil se a chytl ji za ruku, opatrně, aby nestrhl kanylu. „Tak jo. Ráno jedem. A pak si uvařím čaj a ty mi budeš říkat, že zas moc utrácím.“ Usmála se. A potom oba mlčeli, dokud sanitárka nezaklepala, že už musí jít, ale jemu dovolili zůstat na chodbě na židli, přikrytého starou nemocniční dekou. Spal tam, hlavu opřenou o zeď. A Božena, přestože ležela, poprvé po týdnu klidně usnula.
Ráno v osm hodin přijelo bílé taxi. Václav pomohl Boženě obléct, vzal jí tašku s věcmi a podal sestře podepsaný revers. Sestra zavrtěla hlavou, ale do protokolu to zanesla. Na chodbě se za nimi ohlíželi. Taxíkář, starší chlapík s kšiltovkou od Jihočeských mlékáren, jenom pozvedl obočí, když viděl tu křehkou stařenku. „Kam to bude, dědo?“ „Do Malenic. K nám.“ Auto se rozjelo kolem nemocničního parku, kolem zahrádek, do kopce k Netolicům, pak na Volyni. Božena měla hlavu opřenou o Václavovo rameno a pozorovala krajinu, která se po včerejším sněžení leskla jak skleněná. Václav svíral v ruce peněženku s přesně napočítanými dvanácti sty korunami a v přihrádce u nohou ležel reverz jako důkaz, že ho poslechla – a že pravidlo poruší ona jediná. Za oknem přelétl čáp, mířil k jihu. Taxíkář něco zabručel o špatných silnicích a pustil rádio, kde hrála Česká mše vánoční. A tak jeli. Starý tesař a švadlena, co šedesát let nikdy nespali pohádaní. A když pak doma zastavili před vraty a Václav pomáhal Boženě ven, řekla jen: „Tak vidíš. Ještě pár let budu platit taxíky, aby ses nemusel bát.“ A v kuchyni rozsvítila a postavila na plotnu konvici.
