Karel odešel v listopadu. Ne v noci, ne potají. Prostě ve čtvrtek odpoledne, zatímco jsem byla na dvanáctihodinové směně na interním oddělení. Když jsem se vrátila domů, na kuchyňské lince ležel papír s jeho rukopisem: *Jitko, odešel jsem za Sabinou. Promiň. Klíče nechávám pod rohožkou.*
V první chvíli mi došlo jen to, že v předsíni schází jeho zimní bunda a v šatní skříni zejí prázdná místa. Žádný vztek, žádné slzy – spíš dutý, studený pocit, jako když se člověk z ničeho nic ocitne v cizím bytě a neví, kde se rozsvěcí.
Seděla jsem ve vyvařené uniformě u stolu a četla ten vzkaz pořád dokola. Sabina. Prodavačka ze supermarketu Albert u nádraží. Holka, co jí mohlo být dvacet šest, vždycky měla o odstín tmavší make-up, o dva odstíny světlejší vlasy a pohled, který manžela olizoval jako lízátko. Když jsme tam spolu nakupovali, vždycky se na něj usmála tak, že jsem si připadala jako inventář. A on se culil, jako by na to celý život čekal.
Bylo mu padesát šest. Mně padesát dva. Děti dávno bydlely v Brně, syn pracoval v IT, dcera končila vysokou školu. Dům na okraji Třebíče nám zůstal po mých rodičích, spláceli jsme hypotéku, kterou jsem před jedenácti lety dotáhla prakticky sama, protože Karel byl většinou na cestách s kamionem. A teď byl najednou na cestě jinam.
První týdny jsem žila jako automat. Vstát, uvařit si kafe, odsloužit noční, přes den rozvážet pečivo, protože už během pandemie jsem začala péct sousedům vánočky a koláče a nechala jsem si udělat živnostenský list. Ta malá pec v garáži, co jsem ji koupila za ušetřené peníze, mi tenkrát zachránila hlavu. Těsto neklade otázky. Chce jen čas a teplo.
Sousedi si šuškali. Paní Štěpánková odnaproti se na mě dívala s takovým soucitným výrazem, že bych jí nejradši vrazila košík housek a poslala ji pryč. Ale držela jsem pusu. Jen jsem jednou, když se zeptala, jak to zvládám, odpověděla: „Topím a peču. A víte, že už mi ani nedochází, že tu chybí? Jen občas kouknu na jeho oblíbený hrnek a říkám si, že bych ho mohla vyhodit. Ale pak si uvědomím, že už je to jedno. Ten hrnek je můj. Všechno je moje.“
A vážně. Ticho, které po něm zůstalo, nebylo nepřátelské. Bylo prostorné. V pracovně jsem si zařídila kancelář, objednala letáky a na vrata pověsila ceduli *Jitčina dílnička – čerstvé zákusky na objednávku*. Časem přibyly svatební dorty. Za necelý rok jsem z garáže udělala miniaturní provozovnu, koupila novou hnětačku a našetřila dost na to, abych splatila poslední splátku hypotéky a nechala si dům odhadnout. Tři miliony dvě stě tisíc. To číslo jsem si zapsala do starého diáře a zakroužkovala červenou pastelkou.
A pak se vrátil on.
Bylo polovina dubna, vzduch voněl vlhkou hlínou a já právě zdobila dort pro oslavu výročí svatby jedné paní z vedlejší ulice, když venku zastavilo auto. Vzteklé bouchnutí dveří. Za oknem se mihla shrbená postava o holích. Udělala jsem pár kroků ke dveřím a v předsíni se zadívala přes zamřížované sklo.
Karel. Zhubl tak, že mu oblek visel jako na ramínku. Vlasy měl bílé, řídké, tváře propadlé. Oči zarudlé a neklidné. V jedné ruce svíral kufr, v druhé vycházkovou hůl. Vypadal o dvacet let starší.
Nechala jsem ho chvíli stát. Ne ze zlomyslnosti – prostě jsem potřebovala, aby se mi v hlavě přestalo točit to staré kolečko: *vrátil se, vrátil se, vrátil se*. Pak jsem odemkla.
„Jitko… můžu dál?“
Jeho hlas zněl jako papír, který se trhá.
Ustoupila jsem stranou. Vstoupil do chodby a rozhlížel se, jako by hledal něco, co tu nechal. Jenže mezitím jsem vymalovala, vyměnila dlaždičky a v rohu stál nový botník z masivu. Všechno bylo jinak.
„Sabina tě vyhodila?“ zeptala jsem se rovnou.
Zaváhal. Oči mu zvlhly. „Ona… ona se na mě vykašlala. Když jsem dostal ten infarkt a nemohl jsem už tahat bedny, našla si někoho mladšího. Nechal jsem jí celej svůj důchod, Jitko. Celej. A ona mě poslala pryč jako psa.“
Neplakal. Ani já ne. Jen jsem si sundala zástěru, pečlivě ji složila a položila na botník. Z kuchyně táhla vůně mandlové esence. Vtom se venku rozdrnčel mobil. Karel zalovil v kapse a ztuhl. Obrazovka ukazovala jméno: *Sabina*.
„Tak to vezmi,“ řekla jsem klidně. „Třeba ti chce říct, kam máš dojet pro zbytek svých věcí.“
Než stihl odpovědět, ozvalo se ostré zaklepání na dveře. Otevřela jsem. Za prahem stála Sabina. V upnutých džínách, vlasy odbarvené do stříbrna, na paži igelitovou tašku. Vypadala podrážděně, jako když někdo spěchá na autobus a ještě mu ujel.
„Tak jsem vám ho přivezla, paní Nováková,“ vyhrkla, aniž by pozdravila. „A tady má zbytek krámů. Mně už se ve sklepě válet nebudou.“ S těmito slovy vrazila igelitku Karlovi do rukou. Bylo slyšet cinkot deodorantu a klíčů od náklaďáku, který už dávno prodal.
Karel na ni zíral, ale neřekl ani slovo. Sabina si mě přeměřila pohledem, který znamenal: *Tohle je tvůj problém, já mám odchod.* Pak se otočila a zamířila k autu.
„Počkejte,“ řekla jsem.
Zastavila se. Obrátila se.
„Vy jste mu vzala jeho důchod?“ zeptala jsem se věcně.
„Nevzala. On mi ho dal. Sám. Aby se o něj někdo postaral. Tak se starejte vy.“ A znovu se chystala odejít.
Usmála jsem se – ne na ni, spíš na tu celou absurditu. Pak jsem sáhla do zásuvky komody a vytáhla papírovou složku. Z ní jsem vyndala dvě listiny: rozsudek o rozvodu a darovací smlouvu, ve které stálo, že nemovitost na adrese Spojovací 142 v Třebíči převádím výhradně na svého syna Marka. A datum: minulý týden. Upustila jsem složku na stolek pod zrcadlem tak, aby ji oba viděli.
„Když už jste se obtěžovala,“ obrátila jsem se na Sabinu, „pojďte dál. Budete svědkem.“ Zavřela jsem za ní dveře. Stála tam, trochu zmatená, a očima těkala ze mě na Karla.
Karel se mezitím sesunul na židli v předsíni, jako by mu nohy vypověděly službu. Hůl mu s rachotem spadla na dlažbu. Zvedla jsem ji a opřela o stěnu.
„Karle, tyhle papíry znamenají, že dům už není tvůj. Ani můj. Patří Markovi. Včera jsem ho osobně odvezla do katastru. Cena nemovitosti je teď tři miliony dvě stě tisíc. A tvoje účast na tom je nula korun. Nula haléřů. Rozumíš?“
Otevřel ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Sabina protočila oči a založila si ruce na prsou. Asi čekala, že se rozbrečím a budu ji prosit, aby si ho vzala zpátky. Místo toho jsem došla do kuchyně, ze šuplíku pod linkou vytáhla malou krabičku od hmoždinek. Uvnitř byl nový bezpečnostní zámek, který jsem si objednala z Moravie. Položila jsem ho na stůl vedle odložené složky.
„Vidíš tenhle zámek? Montér přijde zítra ráno. Dosavadní klíče, co sis nechal u sebe, jsou od téhle chvíle k ničemu. Stejně jako ten pod rohožkou – už jsem ho dávno vyhodila. Jestli sis myslel, že se sem vrátíš a bude to jako dřív, tak to jsi spletl adresu. Já nejsem žádná teplá kamna, co čekají, až se pán vrátí zvenku. Nejsem stará sedačka. Jsem člověk, který tě měl rád. Měl rád tak moc, že jsem dovolila, aby sis bral mou péči jako samozřejmost. Ale samozřejmost je na světě jenom jedna – že po dvanácti letech dřiny nenechám ze svého domova udělat ubytovnu pro chudáky, co se nechali vykopnout milenkami.“
Z kapsy u zástěry jsem vytáhla Karlův starý klíč od vchodových dveří – vypadl mi z komody při jarním úklidu. Držela jsem ho mezi palcem a ukazováčkem. Oba se na něj dívali. Pak jsem rozevřela víko popelnice, kterou jsem měla na zadní verandě, a klíč do ní cvrnkla. Ozvalo se tiché ťuknutí o plech.
Sabina si odfrkla: „Tak to teda…“
„Vy jste už řekla svoje,“ přerušila jsem ji. „Teď vám oběma řeknu já svoje. S Karlem jsem strávila třicet let. Z toho poslední rok jsem si konečně vydechla. Jestli ho chcete ještě na něco, vezměte si ho. Jestli ne, tak si to vyřiďte mezi sebou. Můžete jít oba hlavním vchodem. A nemusíte se vracet.
Otočila jsem se, vzala ze stolu krabičku se zámkem a vsunula si ji do kapsy. Pak jsem přešla ke dveřím, otevřela je a ustoupila stranou. Chladný dubnový vzduch vtrhl dovnitř.
Karel vstal – pomalu, s námahou – a dobelhal se ke kufru. Sabina vykročila první, bez jediného ohlédnutí. On ji následoval. Když procházel kolem mě, na vteřinu se zastavil a pohlédl mi do obličeje. Čekala jsem prosbu, výčitku, cokoli. Ale jenom zavřel oči a vydechl: „Jitko…“
„Venku je deset stupňů,“ řekla jsem. „Oblíkni se, ať se nenastydíš. To je poslední rada, co ti dám.“
Zavřela jsem za ním dveře. Rychle, bez zadýchání. Potom jsem v předsíni přistoupila k botníku, nadzvedla desku a vyndala ze skrýše tubu silikonového maziva. Nastříkala jsem ho do zámku a pak jsem do něj vsunula úplně nový klíč s plastovou hlavičkou. Dvakrát cvak, cvak. Hotovo.
V kuchyni už na mě čekal nedodělaný dort. Zapnula jsem stolní rádio a naladila Jazz. Pak jsem opatrně nanesla marcipánový potah a vykrajovala lístky růží. Prsty se mi chvěly, ale dort to nepoznalo. Dort to nikdy nepozná.
