Vojtěch Beránek ležel v ložnici svého domku v Kutné Hoře už třetí den beze slova. Syn Marek mu upravoval polštář, když otec zvedl ruku a ukázal k oknu.
„Přiveď mi Fandu. Ať se s ním rozloučím."
Marek přikývl a šel do kuchyně, kde starý kocour ležel na topení mezi hrnky s bylinkovým čajem, které se otec už týden nedotkl. Fanda byl skoro slepý, srst na hřbetě mu prošedivěla do barvy popela. Sedmnáct let. Sedmnáct let seděl večer co večer na opěradle křesla, zatímco Vojtěch luštil křížovky z Blesku a v televizi běžely zprávy, které skoro neposlouchal.
„Pojď, kamaráde," řekl mu Marek potichu a zvedl ho. Fanda zavrněl, ale nebránil se.
V pokoji už byla setmělá jenom stolní lampička a vůně mentolové masti, kterou sestra z domácí péče vetřela otci do spánků. Marek položil kocoura vedle otcovy paže na peřinu.
„Tati, Fanda je tu."
Fanda se nemusel nikam vést. Přitiskl se tělem k otcově tváři, čenichem přejel po víčku, pak po tváři porostlé třídenním strništěm.
„Fando," vydechl Vojtěch. Bylo to sotva slyšitelné, jako by mu ta slabika stála poslední rezervu vzduchu.
Kocour mu olízl bradu, jednou, podruhé, zůstal opřený čelem o jeho tvář. Marek si všiml, jak se otci na krku pod kůží chvěje tepna — nepravidelně, jako motor, který dojíždí na poslední kapku benzinu.
Vojtěch zvedl ruku. Prsty se mu třásly nad Fandovou srstí, jako by neuměl trefit, kam ji položit. Nakonec dlaň dopadla na hřbet kocoura a zůstala ležet, těžká, bez síly.
Fanda se přimáčkl blíž. Přestal vrnět. Jenom dýchal, pomalu, v jednom rytmu s tou rukou na svém hřbetě.
„Díky… za všechno," řekl Vojtěch. Nikdo pořádně nepoznal, jestli to platilo Markovi, sestře za dveřmi, nebo kocourovi. Pak se ruka přestala hýbat.
Fanda se nepohnul. Zůstal ležet vedle jeho tváře, čumáček skoro v koutku úst, jako kdyby hlídal poslední slabiku, která z otce vyšla.
Marek seděl na kraji postele a nevěděl, co má dělat s rukama. Nakonec vzal tu otcovu do svých, pořád ještě teplou.
„Tati… jsme tady. Nejsi sám."
V tu chvíli Fanda zvedl hlavu a jednou zamňoukal. Krátce, tence, ne jako obvykle, když chtěl žrádlo nebo aby mu otevřeli dveře na zahradu. Marek musel na chvíli zavřít oči.
Kocour se pak znovu dotkl čumákem zavřených víček. Jednou. Podruhé. Jako by je chtěl uhladit.
Nikdo v tu chvíli nesledoval hodiny. Za oknem projelo auto, kdesi u kostela sv. Jakuba odbily zvony, jednou, ale nikdo je nepočítal. Sestra z domácí péče, paní Kadlecová, otevřela dveře, podívala se dovnitř a zase potichu couvla — pochopila, že tohle není chvíle na formuláře a na to, aby volala pohřební službu hned.
Ráno, kdy oknem začalo pronikat světlo přes lipovou alej, byl Fanda pořád na stejném místě. Neodešel na topení, nešel k misce, neškrábal na dveře ven. Zůstal ležet u otcova ramene celou noc.
Teprve když ho Marek zvedl a přitiskl si ho k hrudi, Fanda hlasitě vydechl, schoval čumák do jeho dlaně a znehybněl.
O tři týdny později seděl Marek u notáře na Palackého náměstí a podepisoval papíry po otci — chalupu u Sázavy, spořicí účet s dvěma sty čtyřiceti tisíci korunami, staré auto, které nikdo nechtěl. Notářka mu podala poslední list a zeptala se, jestli má ještě nějaké otázky.
„Jenom jednu," řekl Marek. „Můžu si nechat kocoura? Není to majetek, o který by se někdo hádal, ale chci mít jistotu, že to bude zapsané, že je můj."
Notářka se usmála a připsala Fandu do dodatku jako jeho vlastnictví, ať by kdokoli z rodiny měl jiný názor. Marek papír složil, dal do desek vedle klíčů od chalupy a odešel domů, kde na něj na parapetu čekal starý, skoro slepý kocour, otočený čumákem ke dveřím.
