Když onemocněl manžel, jeho rodina mi volala každou chvíli, jestli se o něj správně starám. Když jsem s téměř čtyřicítkou ulehla já, sbalil si pruty a odjel na ryby.
Elektronický teploměr třikrát krátce zapípal.
Lucie ho pomalu vytáhla zpod paže a přiblížila si displej k očím. Čísla se jí rozmazávala, ale přehlédnout se nedala.
39,3.
Znovu klesla do polštáře a přitáhla si peřinu až k bradě. Třásla se zimou, přestože měla pocit, že jí uvnitř těla hoří každý sval. V krku ji řezalo, hlava jí pulzovala a pouhé otočení na bok ji stálo víc sil než celý pracovní den.
V tu chvíli si vzpomněla na loňský podzim.
Tehdy onemocněl její manžel Roman.
Měl 37,4.
Do ložnice si tehdy lehl s výrazem člověka, který právě obdržel velmi špatnou diagnózu. Ležel na zádech, jednou rukou si zakrýval oči a druhou držel teploměr.
— Luci… pojď sem, prosím.
Vyšla z kuchyně, kde vařila večeři, a polekaně přiběhla k posteli.
— Co se děje?
Roman jí beze slova podal teploměr.
— Třicet sedm čtyři — přečetla. — Asi na tebe něco leze.
— Asi? Vždyť jsem úplně vyřízený. Bolí mě klouby, hlava, záda. Jako kdyby mě přejel náklaďák.
— Udělám ti čaj.
— Čaj mi nepomůže. Potřebuju něco na horečku. A vývar. Ale ne z kostky, z toho mě pálí žáha.
Lucie se tehdy nehádala.
Uvařila domácí vývar.
Došla do lékárny pro pastilky, sprej do nosu a vitaminy.
Přinesla mu zvlhčený ručník na čelo a několikrát za noc vstala, aby zkontrolovala jeho teplotu.
Roman sténal pokaždé, když se potřeboval otočit, a naléhavým hlasem ji prosil, aby zatáhla závěsy, protože denní světlo prý nedokáže snést.
Ještě náročnější než on sám však byla jeho rodina.
Jako první volala tchyně.
— Lucinko, udělala jsi mu kuřecí polévku? Roman má od dětství slabou imunitu. Nesmíš to podcenit.
O hodinu později se ozvala jeho sestra.
— Dává mu někdo pravidelně pít? On na to zapomíná.
Večer volala tchyně znovu.
— Měř mu teplotu každé dvě hodiny. U mužů může všechno rychle přejít na průdušky.
Lucie si vzala den volna.
Nosila Romanovi jídlo až do postele, vyměňovala mu propocené tričko a poslouchala jeho dlouhé popisy každého píchnutí v těle.
Za tři dny byl zdravý.
Ještě týden ale všem vyprávěl, jak těžký průběh měl.
Lucie se tomu tehdy jen usmívala.
Teď, když se sama chvěla pod peřinou s teplotou přes devětatřicet, jí ten úsměv připadal hořký.
Byl pátek večer.
Ráno ještě odešla do práce, přestože ji škrábalo v krku. Po obědě se přidala zimnice a bolest hlavy. Cesta domů přeplněnou tramvají byla utrpení. Každé zabrzdění jí projelo tělem a světlo z ulic ji bodalo do očí.
Jakmile dorazila do jejich bytu na okraji Brna, ani se nepřevlékla. Jen si lehla na postel a okamžitě usnula.
Vzbudilo ji zabouchnutí vstupních dveří.
Roman se vrátil z práce.
Slyšela, jak odkládá klíče, otevírá lednici a přesouvá hrnce.
Pak se ozval jeho hlas:
— Luci, co je k večeři?
Neodpověděla. Neměla sílu.
Po chvíli se dveře ložnice otevřely a dovnitř pronikl ostrý pruh světla z chodby.
— Ty spíš? — zeptal se Roman podrážděně. — V pátek večer?
Lucie pootevřela oči.
— Je mi zle. Mám vysokou horečku.
Roman zůstal stát u dveří.
— Jak vysokou?
— Přes devětatřicet.
— Ráno jsi vypadala normálně.
— Zhoršilo se to. Prosím, přines mi vodu a paralen. Je v kuchyňské skříňce.
Roman si povzdechl.
— Proč sis něco nevzala už v práci? Vždycky všechno necháš dojít až do krajnosti.
Lucie na něj nevěřícně pohlédla.
— Sotva se udržím na nohou.
— Dobře, vždyť jo.
Odešel.
Čekala pět minut.
Potom deset.
Léky ani voda nepřišly.
Místo toho zazvonil domovní telefon. Roman si objednal pizzu. Brzy se celým bytem rozšířila vůně salámu, sýra a česneku, ze které se Lucii zvedl žaludek.
Z obýváku se ozýval hlasitý televizní pořad a Romanův smích.
Když později přišel do ložnice, svlékl se, lehl si k okraji postele a otočil se zády.
— Romane… ta voda…
— Teď už jsem si lehl. V kuchyni je kohoutek, ne?
Za několik minut usnul.
Lucie zírala do tmy.
Když byl nemocný on, pokládala mu sklenici na noční stolek dřív, než si o ni stačil říct.
Ona prosila o vodu dvakrát.
A stejně si pro ni musela dojít sama.
Pomalu se posadila, spustila nohy na podlahu a několik vteřin čekala, než se pokoj přestane otáčet. Do kuchyně se dostala s rukou opřenou o stěnu.
Tabletku spolkla u dřezu.
Cestou zpátky se rozplakala.
Ne kvůli bolesti.
Kvůli tomu, že si poprvé naplno připustila, jak málo pro člověka vedle sebe znamená.
V sobotu ji kolem půl šesté ráno probudil hluk.
Z chodby se ozývalo šustění nepromokavé bundy, cinkání kovových karabin a bouchání skříněk.
Roman si připravoval rybářské vybavení.
Když vešel do ložnice, měl na sobě tmavozelené kalhoty, teplou bundu a čepici. V jedné ruce držel termosku s kávou, ve druhé krabičku s návnadami.
Vypadal odpočatě a spokojeně.
— Ty někam jedeš? — zašeptala Lucie.
— Na přehradu. S klukama. Vždyť to plánujeme od středy.
— Romane, prosím tě, zůstaň doma. Teplota neklesá a bolí mě na hrudi.
Roman se zamračil.
— A co tady budu dělat? Sedět vedle tebe a koukat, jak spíš?
— Můžeš mi zavolat lékaře. Nebo zajet pro léky. Mám strach, že to není obyčejná viróza.
— Zbytečně se pozoruješ.
Lucie sevřela okraj peřiny.
— Když jsi měl třicet sedm čtyři, vzala jsem si volno.
— Tak zase tohle.
— Není to „zase tohle“. Jen ti připomínám, že jsem tě nenechala samotného.
Roman protočil oči.
— Já tě o žádné volno nežádal.
— Žádal jsi domácí vývar, studený obklad a pastilky z konkrétní lékárny.
— Protože mně tehdy bylo opravdu špatně.
V pokoji se rozhostilo ticho.
Lucie několik vteřin jen zírala na muže, se kterým žila sedm let.
— A mně je podle tebe jak?
Roman si přehodil popruh tašky přes rameno.
— Volal jsem mámě. Říkala, že bude lepší, když na pár hodin vypadnu, abych se od tebe nenakazil. V pondělí prezentuju důležitý projekt. Nemůžu si dovolit marodit.
— Tvoje máma ti opravdu poradila, abys nechal nemocnou manželku samotnou?
— Nedělej z toho tragédii. Kdyby něco, zavolej mi.
— Říkáš, že u vody není signál.
— No, někde nebude.
Došel ke dveřím.
Lucie naposledy sebrala sílu.
— Kdybych omdlela, ani se to nedozvíš.
Roman se otočil.
Na okamžik čekala, že mu konečně dojde vážnost situace.
Místo toho jen řekl:
— Ty vždycky všechno hrotíš.
Pak odešel.
Kolem osmé se Lucie pokusila dojít do koupelny.
Uprostřed chodby se jí zatmělo před očima a sesunula se na zem. Seděla opřená o stěnu, lapala po dechu a cítila, jak jí srdce buší nepravidelně.
Vzala telefon a zavolala Romanovi.
Poprvé bez odpovědi.
Podruhé také.
Po třetím pokusu jí přišla zpráva:
„Jsme na člunu. Ozvu se později.“
Lucie se rozhlédla po prázdném bytě.
Na věšáku visel Romanův kabát.
Na poličce stála jejich svatební fotografie.
Na ní se oba smáli a drželi za ruce.
Tehdy jí slíbil, že při ní bude v dobrém i zlém.
Teď bylo zle.
A on byl na člunu.
Lucie vytočila číslo své kolegyně a kamarádky Hany.
— Haló? — ozvalo se ospale.
— Hani… promiň… můžeš přijet?
Hana podle hlasu okamžitě poznala, že se děje něco vážného.
— Kde je Roman?
Lucie zavřela oči.
— Na rybách.
O necelou půlhodinu později už Hana odemykala náhradním klíčem, který jí Lucie kdysi nechala kvůli zalévání květin.
Když ji našla na podlaze, zbledla.
— Ježíši, Luci, ty nemůžeš dýchat!
Okamžitě zavolala záchranku.
V nemocnici lékaři zjistili zápal plic a silnou dehydrataci. Lucie dostala kyslík, infuzi a antibiotika.
Mladý lékař se na ni podíval přes okraj dokumentace.
— Ještě že vás kamarádka našla. Kdybyste zůstala bez pomoci déle, mohlo to být nebezpečné.
Hana seděla u postele a držela Lucii za ruku.
— Roman ví, že jsi tady?
Lucie zavrtěla hlavou.
— Tak mu to napíšu.
— Ne.
— Proč?
Lucie se podívala na hadičku vedoucí do její ruky.
— Chci vědět, kdy si sám všimne, že nejsem doma.
Roman se vrátil až večer.
Byl unavený, promrzlý a spokojený. Přinesl dvě ulovené ryby a hned z chodby zavolal:
— Luci, měla bys vidět, co jsme dneska vytáhli!
Nikdo neodpověděl.
V ložnici našel prázdnou postel.
Na zemi v chodbě ležel převrácený hrnek.
Teprve tehdy zkontroloval telefon a uviděl několik zmeškaných hovorů od Hany.
Zavolal jí.
— Kde je Lucie?
— V nemocnici.
Roman zmlkl.
— Proč?
— Protože má zápal plic. Zkolabovala doma.
— Já nevěděl, že je to tak vážné.
— Řekla ti, že má přes devětatřicet a špatně se jí dýchá.
— Myslel jsem, že přehání.
— Přesně. Myslel jsi hlavně na to, co se hodí tobě.
— Hano, nepleť se do našeho manželství.
— Já se do něj nepletu. Jen jsem dnes udělala to, co jsi měl udělat ty.
Roman hovor ukončil.
Do nemocnice přijel ještě téhož večera. Přinesl květiny, minerálku a tašku s ovocem.
Lucie ho odmítla vidět.
Poslal jí zprávu:
„Mrzí mě to. Nevěděl jsem, že je to tak vážné. Promluvíme si doma.“
Odpověděla až ráno.
„Právě doma jsme si promluvili. Já tě prosila, abys zůstal. Ty ses rozhodl odjet.“
Lucii propustili po pěti dnech.
Roman na ni čekal před nemocnicí. Tentokrát nepřišel s výmluvami. Vypadal unaveně a nejistě.
— Odvezu tě domů.
— Hana pro mě přijede.
— Luci, prosím. Pojďme to napravit.
— Co přesně chceš napravit?
— Udělal jsem chybu.
— Chyba je, když koupíš špatný lék nebo zapomeneš zavolat. Ty ses na mě podíval, slyšel jsi, že nemůžu dýchat, a vědomě jsi odjel.
Roman sklopil oči.
— Máma říkala, že to není nic vážného.
— Tvoje máma mě neviděla. Ty ano.
— Kluci už čekali.
— Takže to byli kluci?
— Nechtěl jsem zrušit něco, co jsme dlouho plánovali.
Lucie se smutně usmála.
— A se mnou jsi plánoval celý život.
Roman zůstal stát beze slova.
Když se Lucie vrátila do bytu, našla uklizeno. Na sporáku stála polévka, na nočním stolku byly léky a čerstvá voda.
Roman se snažil.
Chodil tiše, kontroloval čas antibiotik a nabízel jí čaj.
Třetí den si sedl naproti ní ke kuchyňskému stolu.
— Vidíš, že se dokážu postarat.
Lucie se na něj dlouze podívala.
— Dokážeš, když se bojíš následků.
— To není fér.
— Není fér? Já po tobě chtěla jedinou sklenici vody. Ty sis objednal pizzu. Prosila jsem tě, abys neodjížděl. Ty sis vzal termosku a řekl mi, ať nedramatizuju.
Roman sevřel ruce.
— Už jsem se omluvil.
— Omluva nesmaže chvíli, ve které se ukázalo, kdo pro tebe jsem.
— A kdo tedy?
Lucie odpověděla klidně:
— Člověk, který má fungovat, vařit, uklízet a starat se o tebe. Ale jakmile přestane být užitečný, stane se přítěží.
— To není pravda.
— Je. Jen jsem ji dřív nechtěla vidět.
Roman zbledl.
— Chceš odejít?
Lucie se podívala kolem sebe.
Na byt, který společně zařizovali.
Na stůl, u kterého plánovali dovolené.
Na dveře, kterými odešel ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala.
— Ano.
— Kvůli jedné rybačce?
— Ne. Kvůli tomu, co ta rybačka odhalila.
Rozvod proběhl o několik měsíců později.
Romanova matka Lucii napsala dlouhou zprávu. Tvrdila, že ničí manželství kvůli jedné chybě, že každý muž potřebuje prostor a že nemocný člověk bývá přecitlivělý.
Lucie neodpověděla.
Neměla potřebu vysvětlovat bolest lidem, kteří ji celý život považovali za povinnost ženy.
Přestěhovala se do menšího bytu blíž centru. Nebyl tak prostorný, ale cítila se v něm bezpečně.
Jednoho zimního večera ji znovu začalo bolet v krku. Tentokrát měla jen lehce zvýšenou teplotu.
Uvařila si čaj, zabalila se do deky a napsala Haně, že ruší jejich společnou návštěvu kina.
Za dvacet minut zazvonil zvonek.
Před dveřmi stála Hana s taškou v ruce.
— Přinesla jsem ti polévku, citrony a léky.
— Vždyť jsem psala, že to zvládnu.
— Já vím — usmála se Hana. — Ale to neznamená, že musíš všechno zvládat sama.
Lucii se zalily oči slzami.
Teprve tehdy pochopila, jak málo ve skutečnosti potřebovala.
Ne velká gesta.
Ne drahé dárky.
Ne sliby před lidmi.
Jen někoho, kdo si všimne, že jí není dobře, a přijde dřív, než musí prosit.
Láska se totiž nepozná podle fotografií z dovolené ani podle výročí připomenutého kyticí.
Pozná se ve chvíli, kdy je druhý slabý, neupravený, nemocný a nemůže nic nabídnout.
Tehdy buď zůstaneš.
Nebo si vezmeš pruty a odejdeš.
Roman si tehdy vybral ryby.
Lucie si po letech vybrala sebe.
A ačkoli ji k tomu rozhodnutí přivedla horečka, bolest a prázdný byt, byl to první skutečně zdravý krok jejího nového života.
