V kredenci pod starými utěrkami jsem nahmatala pět obálek a vysypala je na stůl, přímo doprostřed talířů s nakládaným sýrem. Venku na terase ještě smažili poslední dávku klobás, ale tady v kuchyni najednou přestalo cinkat příbory.
„Počkej, co to je?“ zvedl obočí manžel Tomáš.
„Tvoje rodina,“ ukázala jsem bradou směrem k terase, „si za chvíli přisedne a dřív než otevřou druhé pivo, chci mít jasno.“ Z první obálky jsem vytáhla úhledně složený papír. „Milan s Katkou slíbili marinovanou krkovici a bednu radegastu. Skutečnost: jedna lahev bílého ze supermarketu. Odhaduju to tak na osm set korun. Tady je jejich účet.“
Tomáš na mě chvíli zíral, jako bych právě připevnila k plotu ceduli s ceníkem. Venku mezitím bouchla petarda – sousedovic kluk si zase krátil čekání na jídlo rachejtlemi.
„Dojdi pro ně,“ řekla jsem. „A vezmi s sebou obálky. Ať si každý najde tu svou. Za pět let se z nás stal catering, ne rodina.“
Pravda byla, že tahle grilovačka se zrodila z mého nápadu. Dům po babičce v Lomnici u Tišnova, obrovská zahrada se starou švestkou a grilem z pískovce – ideální místo, kam pozvat příbuzné. První léto přinesl každý aspoň balení párků nebo domácí limonádu. Druhé léto začaly výmluvy: zapomněli, nestihli, příště přinesou dvakrát tolik. Třetí léto už chodili s prázdnýma rukama a s větou „my se ti revanšujeme“. A já dvakrát před grilováním stála ve frontě v Makru, abych nakoupila maso, pečivo, pivo i zeleninové saláty za pět tisíc.
Loni jsem si to sepsala. Do Excelu. Ke každé rodině slíbený artikl, termín dodání, skutečnost. Tři stránky formátu A4. Sestře Petře jsem tabulku ukázala jako první, rozprostřenou na kuchyňském stole u ní doma. Přejela prstem po sloupci s nulami a v očích měla ten samý unavený výraz jako já. „Počkej, až tohle uvidí,“ řekla a já slyšela, jak v jejím hlase zadrnčela ozvěna naší mámy – ženy, která nikdy nenechala nikoho sednout si k jejímu stolu zadarmo.
Tomáš se vrátil s Milanem a Katkou. Za nimi přišel bratranec Robert s manželkou a konečně i tchyně, která celou dobu seděla na lavičce pod jabloní a vybírala si z mísy pečená kuřecí křídla. Položila jsem před každého obálku. Chvíli bylo slyšet jen traktor od sousedů, jak drnčí k mezím.
Milan obálku roztrhl jako výpověď z práce. Přečetl, polkl naprázdno a položil ji zpátky na ubrus. „Hele, Ireno, ty si snad děláš srandu. Pro osm stovek budeš dělat scénu?“
„Ne kvůli osmi stovkám,“ zavrtěla jsem hlavou. „Kvůli pěti rokům. Vy si sem chodíte sednout a jíst maso, který jsem koupila já, a myslíte si, že stačí přinést dvě minerálky a přivést psa.“ Otočila jsem se k ostatním. „Mám tady seznam. Každý slíbil něco a nedodal. Můžete mi doplatit hotově, nebo klidně okamžitě zajít k autu a přinést to zboží. Do druhého chodu zbývá půl hodiny, čas máte.“
Petra se postavila vedle mě a beze slova vzala do ruky tácek se zbylým uzeným. Její muž už otvíral kufr našeho auta. Naskládali jsme tam plastové boxy s marinovanými žebry, neotevřenou bednu piva, mísu bramborového salátu.
Nikdo nic neplatil. Místo toho Katka procedila skrz zuby: „Tak ty nás vyhazuješ? Kvůli pár stovkám?“ A tchyně dodala tiše, ale slyšitelně: „Tomáši, takhle se chová tvoje žena?“
Tomáš stál mezi grilem a dveřmi do kuchyně a já v jeho obličeji poprvé za celé roky viděla něco, co nebyl ani stud, ani vztek. Bylo to poznání. Že pokaždé, když jsem mu říkala „příště jim už nic kupovat nebudu“, nemyslela jsem to jako výhrůžku, ale jako slib.
Zvedla jsem ze stolu klíčky. „Ne, nevyhazuju vás. Jen si nechávám žebra a pivo, protože je s Petrou sníme sami.“ Pak jsem hodila do otevřeného okna Petřina auta krabičku se zbylou hořčicí a rozjeli jsme se k ní na druhý konec vesnice.
Tam jsme na malém dvorku zapálili starý přenosný gril, otevřeli naše pivo a poslouchali, jak se nad polem převaluje bouřka. Telefon mi vibroval zprávami od tchyně, ale já ho otočila displejem dolů.
Další léto jsem pozvánky rozeslala e-mailem. V předmětu stálo: *Grilování 15. června – prázdný talíř nikoho nenakrmí*. A v příloze excelovská tabulka se seznamem jmen, vedle každé kolonka „slíbeno“ a „dodáno“. Pod tabulkou malá poznámka: *Pokud se nemůžete zúčastnit s vlastním dílem, můžete poslat 550 Kč na účet, ale pak už nemáte nárok na výběr porce*.
Milan s Katkou tu zprávu otevřeli okamžitě a jejich odpověď dorazila do společné skupiny: *My teda nepřijedeme.* Robert napsal, že se omlouvá a posílá peníze – bez smajlíku. Tchyně nezavolala, jen podepsala do rodinného chatu srdíčko, jako by nic.
V den grilování jsem na zahradní branku pověsila klip s vytištěnou tabulkou a propiskou na šňůrce. Každý, kdo vešel, si odškrtnul svou položku. Petra přinesla uzené makrely, soused Vašek šest balení domácího ležáku a moje kolegyně z práce obrovský jahodový koláč.
Kolem čtvrté odpoledne, zrovna když se na rošt kladly poslední steaky, se na cestě objevil Milan. V jedné ruce táhl igelitku s dvěma lahvemi minerálky, v druhé vodil psa. Otevřel branku a bez pozdravu zamířil k prázdné židli.
Zvedla jsem ze stolu svůj blok s tabulkou, otočila ho směrem k němu a ukázala prstem na řádek *Milan a Kateřina – nepotvrzeno, 0 Kč.*
„Je mi to líto, Milane. Dneska jen pro ty, co si odškrtli svůj díl. Pokud máš zájem, můžu tě dát na seznam na příští sobotu. Tehdy griluju kuřecí stehna a budeš vítán, když přineseš aspoň marinádu.“
Sáhla jsem do kapsy zástěry pro propisku a nastavila mu ji, ale sama jsem si ji zpátky nevzala. V tu chvíli se za mnou ozvalo cinknutí skleniček – Petr, kamarád Tomáše, ťukal příborem o lahev, aby upoutal pozornost.
„Připíjím na Irenu,“ zvedl pivo a všichni, kdo seděli kolem stolu, udělali totéž. Milan se otočil a beze slova vyšel brankou. Jeho pes za sebou nechal na štěrku mokrou stopu.
Vytáhla jsem z mrazáku ještě jeden sáček s grilovací směsí a hodila ho Petře. Chytila ho jednou rukou, druhou si dolila pivo a beze slova ho položila vedle mého na gril.
