Zvládla jsem to jen díky tomu, že jsem si v koupelně pustila studenou vodu na zápěstí. Dvakrát. Jinak bych nejspíš omdlela hned ve dveřích, když se na chodbě ozvaly kroky a klíče v zámku zarachotily tak důvěrně, až mi naskočila husí kůže.
Tomáš měl maminku přivézt z nádraží v jedenáct. Bylo půl dvanácté, když pod okny zastavilo jeho staré modré kombi. Vůz zakašlal, já se podívala na hodiny na stěně kuchyně a málem jsem upustila utěrku. Tři roky jsem tuhle ženu neviděla. Tři roky od svatby, kdy mi v předsíni svěřila svazek klíčů a řekla: „Teď jsi tady paní ty. Hlavně ať je teplo a ať nepláče.“
Tehdy to znělo jako požehnání. Paní Věra odjela za prací do Rakouska, protože po smrti manžela musela sama utáhnout byt v Olomouci, starý fond, tři plus jedna, s parketami, které voní voskem už třicet let. Měla problémy s povolením k pobytu, pak jí zaměstnavatel nedal volno, pak zase marodila. Volaly jsme si jednou za týden, vždycky v neděli po obědě. Tomáš držel mobil mezi uchem a ramenem, já krájela cibuli a poslouchala, jak se paní Věra směje.
Byt byl odjakživa její, ale poslední tři roky byl můj. Kuchyň jsme předělali na podzim. Přiznávám, že ceny ve stavebninách mě rozbrečely dvakrát: jednou u obkladů, podruhé u baterie, která stála jako tři týdenní nákupy. Paní Věra nám poslala deset tisíc. A já k tomu přidala z vlastního, co jsem si našetřila z brigády v knihovně.
Vymalovala jsem předsíň, koupila nový kobereček ke dveřím a na okno dala muškáty, protože ty podle paní Věry patří k pořádné domácnosti. Jen jeden pokoj zůstal netknutý. Ten na konci chodby, hned vedle ložnice. Dveře jsem měla pořád zavřené, ale ne zamčené. Jednou týdně jsem tam vešla, otřela prach, umyla podlahu, vyvětrala. Nikdy jsem nic nepřestěhovala, ani knížku, ani skleněnou kuličku na nočním stolku.
V tom pokoji visela svatební fotografie Tomášových rodičů. Dole pod ní stály dvě bible. Na skříni seděl plyšový medvěd s okousaným uchem. A na poličce ležel starý černobílý snímek malé holky s mašlí ve vlasech. Pokaždé, když jsem vcházela, měla jsem pocit, že mě ta holka sleduje. Ne výhružně. Spíš s údivem, co tam dělám.
Kamarádi mi radili, ať si najdeme vlastní byt. Hlavně Iveta, která se rozvedla po hádce s bývalým tchánem kvůli zahrádce. „Zmizni, dokud je pryč. Přijede, začne ti mluvit do hrnce, zhrozí se, že nemáš utřený prach na garnýži, a vyhodí tě. Vždyť tam nemáš trvalé bydliště."
Jenže já věřila, že paní Věra je jiná. Ale minulý pátek, když mi Tomáš volal z práce, slyšela jsem v jeho hlase zvláštní tón. „Mamka je na cestě. Přijede zítra. Chce nám udělat překvapení." Zarazila jsem se. „Kdy přesně?" „Ráno v deset, nebo v jedenáct. Maximálně ve dvanáct. Mám pro ni zajet na vlak."
Zavěsila jsem, sedla na gauč a zírala do zdi. V hlavě se mi honily všechny Ivetiny věty o tom, jak tchyně vtrhne do bytu a začne si nárokovat území. Že tři roky se o byt nikdo nestaral a teď se ukáže, co je moje. Pak jsem vstala a začala uklízet jako o závod.
Drhla jsem spáry mezi dlaždicemi starým kartáčkem, leštila zrcadla, třikrát vytírala podlahu. V kuchyni jsem myla troubu saponátem a pak ji vyžíhala i s citronem, protože jsem se bála, že by bylo cítit mastnotu. Při běhu z obýváku do koupelny jsem shodila konvici. Roztříštila se na sto kousků. Klekla jsem si a holýma rukama sbírala střepy; jeden mi zajel do dlaně, ale ani jsem to necítila. Krev jsem zahlédla, až když jsem utírala okenní parapet a na hadru zůstal hnědý otisk.
V deset jsem měla hotovo. V kuchyni se chladil salát, v lednici odpočívalo naložené maso, na lince stálo víno, které stálo dvě stovky, a v troubě se dopékalo cukroví. Došla jsem do koupelny, sundala si ponožky a sedla si do vany. Pusťila jsem studenou vodu na zápěstí. Pak ještě jednou. Tělo se mi chvělo, jako bych měla horečku.
Když klíč v zámku zarachotil, stála jsem v předsíni. V ruce utěrka, v hlavě prázdno. Dveře se otevřely.
„Jéje, to je ale uvítání!" Paní Věra vešla dovnitř, za ní Tomáš s kufry. Byla menší, než jsem si pamatovala. Šedivé vlasy stažené do drdolu, zimní kabát přes ruku. Zavazadla položila na zem a rozhlédla se. „No tohle! Tady to vypadá jak v nemocnici. Vždyť to nesmí nikdo vzít za kliku, vždyť je to vyleštěné!"
Její hlas byl hlasitý, věcný. Zula si boty, dala si je k topení. „A ne abys na mně chtěla nějaké papuče. Já nejsem žádná babička z pohádky." Tomáš se ušklíbl. „Mami, nesu to nahoru." „Jen to nech, to zvládneš sám. A ty, Jano, pojď sem."
Ztuhla jsem. Ale ona ke mně přistoupila, chytla mě za ramena a chvíli mě prohlížela. „Tři roky," řekla. „Tři roky jsem nesměla být doma. Víš, že jsem se bála vrátit? Že mi sem někdo cizí leze. A ty jsi to tady držela. Děkuju." Pustila mě, otočila se ke kuchyňské lince a hvízdla. „To je kuchyně! Vždyť je to lepší než v televizi."
Chystala jsem večeři a ona chodila po bytě, ohmatávala nové obklady, zkoušela kohoutek v koupelně, otevřela okno a zase ho zavřela. Vyprávěla o Vídni, o paní, u které uklízela, o tom, jak se jí stýskalo po českém chlebu. Pak náhle zmlkla. Stála před dveřmi do pokoje na konci chodby.
„A tuhle jsi otevřela?" zeptala se. Polkla jsem. „Ano. Uklízela jsem tam. Ale na nic jsem nesáhla." Sáhla po klice a otevřela. Vešla dovnitř. Chvíli bylo ticho, jen z ulice štěkal sousedův jezevčík. Pak se rozlehlo hlasité zavzlykání.
Rozběhla jsem se k ní, otevřela dveře dokořán. Stála uprostřed pokoje, natáčela se k oknu a prstem ukazovala na parapet. „Vidíš to?" zašeptala. Na parapetu stála vánoční hvězda. Malá, za poličkou, na kraji. Dala jsem ji tam před dvěma týdny, protože jsem našla v krabici staré ozdoby a chtěla ten kout probudit. „To je moje," řekla paní Věra.
Mlčela jsem. Asi to znělo jako obvinění. Já tam vnikla, přestěhovala věci, prosadila se. Už jsem otvírala pusu, že se omlouvám, že to odnesu. Ale ona poodešla ke skříni, otevřela ji a z horní police sundala starou papírovou krabici. Opatrně zvedla víko. Uvnitř ležely vánoční ozdoby: slaměné hvězdy, skleněné koule, stuhy v barvách české vlajky. „To jsme dělali s klukama ještě za komunistů," řekla. „Jednu hvězdu jsem ti chtěla dát, až přijedu."
Pak se otočila ke mně. „Víš, co je horší než tchyně, která se vrátí?" zeptala se. Zavrtěla jsem hlavou. „Tchyně, která nemá kam se vrátit. Já mám. A mám tě." Chytila mě za ruku a stiskla. Ne silně. Pevně.
Tomáš vešel do pokoje, podíval se na nás obě, pak na otevřenou krabici s ozdobami, a tiše za sebou zavřel dveře. Po chvíli se z chodby ozval zvuk rozbité skleničky. Zavolal: „Nic, jen jedno víno šlo k zemi. Že se mi tam postavilo."
Došly jsme k němu. Paní Věra měla oči mokré, ale usmívala se. „Taková nevěsta se nedělá," řekla Tomášovi. „Tahle ženská je zlato. A ty, synku, dávej bacha, ať ti ji neodnese někdo, kdo ocení i pavouky za skříní."
Sedli jsme si k večeři. Paní Věra si vzala kuře na talíř, přičemž poprosila, ať jí nikdo neporcuje, že si poradí sama. Pak se rozhlédla po kuchyni a položila vidličku. „Tak co je tu vlastně nového?" zeptala se. „Kromě té nové linky a mého zaprášeného pokoje."
Tomáš se nadechl. Ale já jsem vzala ze zásuvky malou krabičku, kterou jsem tam ráno schovala. Otevřela jsem ji a vysypala na stůl dvě věci: starý klíč a skleněnou hvězdu z papírové krabice. „Ta hvězda je vaše," řekla jsem. „A ten klíč je od pokoje. Vracím vám ho. Ať víte, že sem patříte."
Paní Věra se podívala na klíč. Pak na hvězdu. Pak zvedla obě věci, položila si je na dlaň a zavřela prsty. „Tak si ho nech," řekla a podala mi klíč zpátky. „Ať vím, že kdyby něco, máš k nám cestu i beze mě. A hvězdu mi pověs na okno. Večer ji tam chci vidět."
Po večeři jsme umyli nádobí. Paní Věra utírala sklenice, já jsem nad plotnou sušila prkénko. Když Tomáš odešel vynést odpadky, naklonila se ke mně. „Jedno ti řeknu, Jano. Nikdo ti nemá blízkýho jen proto, že ho má rád. Musíš ho umět nechat jít a zase přijmout. Já vím, že jsi tu ty tři roky vládla. A já ti to neberu." Položila utěrku na linku, narovnala se a podívala se na okno. „A teď mi ukaž, kde máš pověsit tu hvězdu."
Vystoupila jsem na židli, sundala muškát z háčku nad oknem a na jeho místo pověsila skleněnou hvězdu. Bylo sedm večer, venku už tma. Hvězda se zatočila, jak do okna foukl průvan, a odrazila světlo z pouliční lampy. Dívala jsem se na ni, pak dolů na ulici. Tomáš stál u popelnic a telefonoval. Když se otočil a uviděl nás v okně, zvedl ruku. Paní Věra stála vedle mě, s rukama založenýma, v županu, který si přinesla s sebou.
„Hezky to dopadlo," řekla. „Ale jedno ti povím. Ta krabice s ozdobama zůstává nahoře. A o Vánocích si všechny pověsíme. Tedy, jestli mě tady do té doby necháš."
Sáhla jsem do kapsy a sevřela klíč od pokoje. Pak jsem ho pověsila na háček vedle dveří, kde dřív visel jenom Tomášův. Když jsme se pak všichni tři smáli nad rozbitým vínem, napadlo mě, že paní Věra možná nikdy neodjela. Že v tom pokoji byla pořád, jen já jsem to nevěděla.
