— Tohle jídlo je naše. A dnes si odsud neodvezete ani jednu sklenici — řekla Alena a postavila se mezi švagrovou a otevřený kufr auta.

Na dvoře se rozhostilo ticho.

Ještě před chvílí se všichni smáli, dohadovali se, kdo si vezme větší bedýnku rajčat, a chválili letošní úrodu. Teď se na Alenu dívali, jako by právě řekla něco nepředstavitelného.

Její švagrová Renata držela v ruce tašku plnou zavařenin.

— To myslíš vážně? — zeptala se.

— Úplně vážně.

— Kvůli pár okurkám uděláš takovou scénu?

Alena cítila, jak se jí třesou kolena. Přesto neustoupila.

Nebyla to scéna kvůli okurkám.

Byla to scéna kvůli pěti letům mlčení.

Toho sobotního rána vstala Alena už po šesté. Chtěla sklidit fazolky, zamrazit rybíz a připravit oběd jen pro sebe a manžela. Po náročném týdnu toužila po jediném: po tichu.

Jejich chalupa stála na kraji malé vesnice nedaleko Třeboně. Za domem měli zahradu, několik ovocných stromů a starý skleník, který Pavel každé jaro opravoval. Nebyli bohatí, ale dokázali si mnoho věcí vypěstovat sami. A právě proto měli ostatní pocit, že mají všeho nadbytek.

Krátce po půl desáté zaslechla Alena na příjezdové cestě motor.

Podívala se z okna a sevřel se jí žaludek.

Před brankou zastavilo tmavé kombi. Z něj vystoupila Pavlova sestra Renata, její muž Milan, jejich dcera Simona s přítelem a Milanova matka Božena.

Pět návštěvníků.

Bez jediného telefonátu.

Pavel zvedl hlavu od ponku, kde opravoval sekačku.

— To snad ne — vydechl.

— Říkal jsi jim, že máme práci?

— Říkal.

— Tak proč jsou tady?

Pavel jen bezmocně pokrčil rameny.

Renata už otevírala branku.

— Haló! Tak jsme si řekli, že vás překvapíme!

Alena si v duchu odpověděla, že se jim to podařilo dokonale.

Renata ji objala a hned se rozhlédla po zahradě.

— Ty jo, rajčata máte nádherná! A těch švestek! Letos vám to teda roste.

Milan vytáhl z auta igelitovou tašku.

— Něco jsme přivezli.

Uvnitř byla jedna šiška salámu, balíček sušenek a dvě lahve limonády.

— Děkujeme — řekla Alena.

Věděla, jak to bude pokračovat.

Oni přivezou drobnost, snědí vše, co najdou, a odjedou s autem plným věcí.

— Dáme si kafe? — navrhla Renata a zamířila rovnou do domu.

Než Alena stačila odpovědět, všichni už seděli na verandě.

Božena si položila kabelku na vedlejší židli.

— Já bych si dala něco malého. Cestou jsme nesnídali.

— Právě chystám oběd — odpověděla Alena.

— Tak aspoň něco na zub — řekla Simona.

Vstala, vešla do kuchyně a otevřela lednici.

Alena šla za ní.

— Jé, máte pomazánku! A domácí sýr!

Simona vytáhla obojí na linku.

— To je na zítřejší snídani — řekla Alena.

— Tak si uděláte jinou.

Bylo to řečeno lehce, skoro vesele. Jako by Alenin čas neměl žádnou hodnotu.

Za chvíli už Milan krájel salám, Božena si mazala chleba a Renata hledala v kredenci talíře.

— Máte ještě tu višňovou marmeládu? — ptala se.

— Poslední sklenici.

— Tak ji otevřeme. Boženka ji minule chválila.

Alena si stoupla ke spíži.

— Tu ne. Schovávám ji pro maminku.

Renata se zatvářila uraženě.

— Ale prosím tě. Vždyť uděláš další.

Alena nic neřekla. Jen sklenici schovala dozadu.

K obědu připravila bramboračku, pečené maso a salát. Původně mělo jídlo vystačit na dva dny. Nevystačilo ani na jedno odpoledne.

Milan si přidal třikrát. Simonin přítel snědl poslední kus masa, aniž by se zeptal, zda ho někdo nechce. Božena vytřela chlebem pekáč.

— Tohle je jiná chuť než ve městě — pochvalovala si. — U vás se člověk vždycky dobře nají.

Alena se dívala na prázdné mísy.

— Ještě něco sladkého nemáte? — zeptala se Simona.

— Pekla jsem buchtu.

— Tak ji přines.

— Je pro zítřejší návštěvu.

Renata se zasmála.

— Aleno, ty všechno tak plánuješ. Život je přece od toho, aby se užíval.

Buchtu nakonec snědli také.

Po obědě se všichni zvedli od stolu. Milan si šel lehnout do houpací sítě, Renata s Boženou vyrazily na zahradu a mladí si sedli k bazénku s telefony.

Na stole zůstaly talíře, sklenice, mastný pekáč a drobky.

Alena chvíli čekala.

Nikdo se nevrátil.

Začala sklízet sama.

Pavel přišel do kuchyně a tiše zavřel dveře.

— Pomůžu ti.

— To bys měl.

Zarazil se.

Alena položila talíř do dřezu o něco prudčeji, než chtěla.

— Proč jsi jim nic neřekl?

— Co jsem měl říct?

— Třeba že se nehodí přijet bez ohlášení. Že jsme měli vlastní plány. Že nemůžou sníst všechno, co vidí.

— Renata by se urazila.

Alena se na něj podívala.

— A já se urazit nemůžu?

— Tak jsem to nemyslel.

— Ty nikdy nic nemyslíš špatně, Pavle. Jenom vždycky mlčíš. A já pak vařím, uklízím a dívám se, jak nám odnášejí zásoby.

Pavel sklopil oči.

— Je to moje sestra.

— A já jsem tvoje žena.

Ta věta zůstala viset mezi nimi.

Alena se otočila ke dřezu, protože nechtěla, aby viděl její slzy.

Nebolelo ji jen chování hostů. Nejvíc ji bolelo, že Pavel stále čekal, až se všechno vyřeší samo.

Jenže nic se samo nevyřešilo.

Každá další návštěva byla horší.

Minule si Renata odvezla vejce, med a dva pytle brambor. Předtím si Milan vzal dřevo na grilování. Jednou dokonce bez ptaní odvezli starý zahradní stůl, protože „stejně jen překážel“.

Když však Alena potřebovala odvézt otce k lékaři, nikdo neměl čas.

Když Pavel ležel po úrazu doma, Renata se zastavila na deset minut a ještě si odnesla koláč.

Rodina, říkala pokaždé.

Rodina si přece pomáhá.

Jenže pomáhala vždy jen jedna strana.

Když Alena domyla poslední talíř, vyšla na zahradu.

U skleníku uviděla Renatu se Simonou. Trhaly rajčata do plastové přepravky.

— Co děláte? — zeptala se.

Renata se ani neotočila.

— Bereme si pár rajčat. V obchodě jsou hrozně drahá.

— Ta jsou na zavařování.

— Vždyť jich máš plný skleník.

— Protože jsem je celé jaro pěstovala.

Simona utrhla další velké rajče.

— Teto, vždyť vám to tu shnije.

Alena přistoupila blíž.

— Neshnije. Zavařím je, udělám omáčku a něco prodám sousedům.

Renata se narovnala.

— Ty nám teď budeš počítat rajčata?

— Ano, pokud je trháte bez dovolení.

— Jsme snad cizí?

Alena cítila, jak se v ní všechno stahuje.

Právě ta věta ji pokaždé umlčela.

Nejsme přece cizí.

Jako by blízkost dávala člověku právo nevážit si hranic druhého.

— Dejte je zpátky do bedýnky — řekla.

Renata se rozesmála.

— To už přeháníš.

Alena vzala přepravku a odnesla ji k domu.

Tam uviděla Milana.

Stál u otevřeného kufru auta a skládal dovnitř sklenice s okurkami, marmelády, láhev slivovice a krabici cibule.

Vedle auta ležel pytel brambor.

Alena se zastavila.

— Kdo ti dovolil tohle všechno vzít?

Milan se otočil.

— Renata říkala, že si můžeme nabrat.

— Renata o našich zásobách nerozhoduje.

— Ale no tak. Děláš z toho drama.

Alena položila přepravku na zem.

— Vyndej to.

— Cože?

— Všechno vyndej z kufru.

Milan se pousmál.

— Zavolej Pavla. S tebou se dnes nedá mluvit.

Alena zvedla hlas.

— Pavle!

Během chvíle se všichni shromáždili u auta.

Renata přišla rozčilená.

— Co zase je?

Alena ukázala na kufr.

— To všechno si chtějí odvézt.

— No a? Vždycky nám něco dáte.

— Dáme. Když chceme. Ale vy si to tentokrát berete sami.

— Kvůli jídlu se snad nebudeme hádat.

— Nehádáme se kvůli jídlu. Hádáme se kvůli tomu, že se u nás chováte, jako by vám všechno patřilo.

Simona protočila oči.

— To je trapné.

Alena se na ni podívala.

— Trapné je prohrabovat cizí lednici a odnášet věci bez zeptání.

— Ale jsme rodina — vyštěkla Renata.

— Rodina neznamená, že jeden dává všechno a druhý jen bere.

Renata se otočila k bratrovi.

— Pavle, řekni jí něco.

Pavel stál několik kroků od nich.

Alena na něj pohlédla a v tu chvíli si uvědomila, že už nemá sílu čekat, zda se jí zastane.

— Nemusíš nic říkat — řekla tiše. — Já to zvládnu sama.

Ta věta Pavlem viditelně otřásla.

Pomalu došel k autu, sáhl do kufru a vzal první sklenici.

Postavil ji na lavici.

Pak druhou.

A třetí.

Milan na něj nevěřícně zíral.

— Co děláš?

— Vracím naše věci.

Renata zbledla.

— Ty stojíš na její straně?

Pavel se narovnal.

— Ne. Stojím na straně pravdy.

— Já jsem tvoje sestra!

— A Alena je moje žena. Roky jsem dělal, že nic nevidím, jen abys nebyla naštvaná. A tím jsem jí ubližoval.

Alena cítila, jak se jí zalévají oči.

Pavel vytáhl z kufru láhev slivovice.

— Tohle jsem dostal od kolegy k padesátinám. Ani ses nezeptala.

— Myslela jsem, že ji nepijete.

— To není podstatné. Je naše.

Renata sevřela rty.

— Takže nám teď budete vyčítat každé sousto?

— Ne — odpověděla Alena. — Ale odteď se budete ptát. Přijedete po domluvě. Přivezete něco, co stačí pro všechny. Pomůžete s jídlem a po sobě uklidíte. A nic si neodvezete, pokud vám to sami nenabídneme.

Milan se ušklíbl.

— Takové podmínky si nech.

Božena, která dosud mlčela, se pomalu zvedla ze židle.

— Milane, dost.

Všichni se na ni otočili.

— Alena má pravdu — pokračovala stará paní. — Seděla jsem u stolu, jedla, nechala ji všechno odnést a pak jsem si ještě vzala cibuli. Ani jsem se nezeptala, kolik práce za tím je.

Renata zavrtěla hlavou.

— Vy jste se proti mně všichni spikli.

— Nikdo se proti tobě nespikl — řekla Božena. — Jen poprvé slyšíš něco, co ti dlouho nikdo neměl odvahu říct.

Renata prudce zavřela kufr.

— Dobře. Tak my jedeme.

— To je vaše rozhodnutí — odpověděla Alena.

— A už se sem nevrátíme.

Alenu ta slova zabolela. Přesto řekla:

— Jestli se vrátíte, dveře budou otevřené. Ale ne pro lidi, kteří si pletou pohostinnost s nárokem.

Renata nastoupila do auta bez rozloučení.

Motor zaburácel a vůz zmizel za zatáčkou.

Alena zůstala stát na dvoře.

Jakmile se prach usadil, rozplakala se.

— Mrzí mě to — řekla Pavel.

— Že odjeli?

— Že jsem tě nechal tak dlouho bojovat samotnou.

Objal ji.

Alena se mu opřela čelem o rameno.

— Možná jsme přišli o rodinu.

— Pokud nás měli rádi jen tehdy, když jsme všechno dávali, pak jsme o rodinu přišli už dávno.

Večer seděli na zápraží a jedli chleba s tvarohem. Po návštěvě nezbylo téměř nic jiného.

Přesto chutnala ta skromná večeře Aleně lépe než všechny slavnostní obědy posledních let.

Bylo v ní ticho.

A poprvé také úleva.

Renata se neozvala celý měsíc.

Alena několikrát otevřela jejich společný chat, ale nic nenapsala. Nechtěla se omlouvat za hranici, kterou měla nastavit už dávno.

Pak jednoho deštivého pátečního večera zazvonil telefon.

Volala Božena.

— Alenko, Renata je v nemocnici.

Aleně se zastavilo srdce.

— Co se stalo?

— Nic vážného. Uklouzla na schodech, má zlomenou ruku. Ale doma je sama s Milanem a ten neumí skoro nic uvařit.

Alena chvíli mlčela.

Pavel, který seděl vedle ní, slyšel celý rozhovor.

— Pojedeme za ní — řekl.

Alena přikývla.

Druhý den připravila polévku, bramborový nákyp a několik krabiček jídla do mrazáku. Ne proto, že musela. Ne proto, že se bála, že se Renata urazí.

Udělala to proto, že sama chtěla.

Když přišli, Renata seděla v obýváku s rukou v sádře.

Byla bledá a nezvykle tichá.

— Přinesli jsme ti jídlo — řekla Alena.

Renata sklopila oči.

— Po tom všem?

— To, že jsem řekla ne, neznamená, že jsem tě přestala mít ráda.

Renatě se zachvěly rty.

— Já jsem si myslela, že mě nenávidíš.

— Nenáviděla jsem jen to, jak ses u nás chovala.

Renata chvíli mlčela.

— Když jsem se vrátila z chalupy, byla jsem vzteky bez sebe. Říkala jsem všem, že jsi lakomá. Pak jsem ale nemohla ani otevřít sklenici okurek, protože jsem měla ruku v sádře. A najednou mi došlo, kolik věcí celý život beru jako samozřejmost.

Pohlédla na Alenu.

— Promiň.

Bylo to první opravdové promiň, které od ní Alena slyšela.

Ne dokonalé. Ne snadné.

Ale upřímné.

Na jaře přijela Renata znovu na chalupu.

Tentokrát zavolala týden předem. Přivezla maso na gril, koláč a pracovní rukavice.

— Co budeme dělat? — zeptala se.

Alena ukázala ke skleníku.

— Přesazovat rajčata.

Po hodině Renata bolela záda. Po dvou měla hlínu za nehty a pot na čele.

— Tohle děláš každý rok? — zeptala se nevěřícně.