Když mi dneska telefon zazvonil potřetí, stál jsem u projektoru v zasedačce B a snažil se kolegům vysvětlit, proč nestíháme termín pro klienta z Lince. Na displeji naskočilo „Věra Krátká“. Převrátil jsem mobil obrazovkou dolů a pokračoval v gestikulaci. V dlani jsem svíral laserové ukazovátko a na plátně se chvěl červený bod. Kolega Honza si všiml, že mi došel dech, a zvedl obočí. Neřekl jsem nic. Jen jsem si pomyslel: „Třetí hovor za dnešek. To už je moc.“ A v krku mi naskočil tlak, jako když se v zimě vzpříčí klika u dveří.
Jenže to bylo teď. Tehdy, před rokem, jsem byl jiný. Nebo jsem si to aspoň myslel.
S Lenkou jsme se rozvedli bez hádek. Přesně jak se to píše v časopisech pro moderní páry: dospěle, klidně, bez výčitek. Lenka dostala nabídku z Vídně, do pojišťovny, a řekla, že chce volnost. Já zůstal v Brně, pronajal jsem si byt v Králově Poli a dál jsem dělal projektového manažera v IT firmě na Ponavě. Věra, Lenčina matka, byla vždycky fajn. Učitelka v důchodu, vdova už jedenáct let. Bydlela v paneláku v Židenicích, ve třetím patře, okna do dvora se starými topoly. Když jsem s Lenkou začal chodit, přijala mě jako vlastního. Po rozvodu jsem nečekal, že se ozve. Ale ozvala se.
První hovor přišel měsíc po rozvodu. „Tomáši, jak se máš?“ Byl jsem zaskočený. Pak volala častěji. Nejdřív dvakrát týdně, pak každý den. A nakonec i třikrát denně. Vždycky si našla téma: kočka Berta včera spolkla gumičku do vlasů; v televizi říkali, že bude mrznout, tak jestli mám zimní pneumatiky; sousedka z druhého patra rozbila na chodbě sklenici od okurek a nechala to tam. Odpovídal jsem zdvořile, jedním, dvěma slovy, a v duchu jsem odpočítával minuty do konce hovoru.
Nejhorší to bylo ráno. Stál jsem v zácpě na Merhautově, protože rozkopali tramvajovou trať, a mobil zase vibroval. „Tomáši, ty řídíš? Jenom se chci zeptat, jestli jsi včera viděl na obloze to zvláštní světlo?“ Chytil jsem volant silněji. „Věro, teď nemůžu mluvit, vážně.“ V sluchátku se odmlčela. „Jasně, promiň.“ A zavěsila dřív, než já. Věděl jsem, že jsem jí ublížil. Jenže jsem nevěděl, co s tím. Večer mi bylo trapně, ale neozval jsem se.
Jednou, v úterý, jsem seděl v zasedačce s klientem z Rakouska. Šlo o pilotní projekt, kde chyba znamenala nejen zpoždění, ale i smluvní pokutu. Telefon zvonil. Věra. Nezvedl jsem. Za pět minut přišla zpráva: „Tomáši, beru Bertu k veterináři, kulhá. Kdybys měl čas, byla bych ráda.“ Napsal jsem: „Zavolám později.“ Později znamenalo večer. Když jsem konečně zavolal, Věra odpověděla tiše: „Nic vážného. Natažený sval. Berta spadla z balkonu.“ Zastyděl jsem se tak, že jsem měl chuť hned nasednout do auta. Tak jsem to taky udělal.
Dorazil jsem do Židenic za dvacet minut. V podchodu paneláku bylo cítit staré linoleum a prášek na praní. Na zápraží stála Věra v županu, v dlani mačkala kapesník. Na chodbě štěkal sousedčin jezevčík, kterého Věra krmila piškoty. „Ty jsi přijel.“ Vypadala, jako by nevěděla, jestli má brečet, nebo se usmát. Berta ležela v krabici od bot, s ovázanou přední tlapou. Vzal jsem přepravku a jeli jsme k veterináři na Cejl. Cesta tramvají by trvala věčnost, autem jsme byli za deset minut. Veterinář potvrdil, že nic vážného, jen natažený sval po pádu. Když jsme se vrátili, uvařila mi čaj. Na parapetu stál hrnek s vychladlým čajem a vedle něj ležela zažloutlá plastová lžička. Berta se mi stočila na klíně a začala příst. Věra se posadila naproti, složila si dlaně kolem hrnku a řekla: „Víš, co je nejhorší, když žiješ sám? Ne, že nemáš kdo by ti pomohl. Pomoc se dá sehnat. Nejhorší je, když chceš jen tak někomu říct, že ti dneska nechutnal oběd, a nemáš komu.“ Tehdy jsem to nepochopil. Bral jsem to jako sentimentální řeč. Až později mi to došlo.
Někdy v ten čas jsem dostal virózu. Ležel jsem tři dny v posteli, teplota 39,8. Nezvedal jsem telefon, neodepisoval. Věra volala pětkrát denně, posílala zprávy. Nakonec napsala i Lence do Vídně: „Tomáš je nemocný, nemůžu se mu dovolat.“ Lenka mi poslala SMS: „Mamka šílí. Seš v pohodě?“ Odepsal jsem, že jo. A druhý den odpoledne mi Věra stála u dveří. S hrncem horkého vývaru, s taškou buchet a s přepravkou, v níž seděla Berta. „Kdo se o tebe postará? Berta a já.“ Než jsem stačil protestovat, vešla dovnitř, nařídila mi zpátky do postele a přinesla teploměr. Berta mi skočila na stehna a začala příst. Věra mi dala lék, přiložila na čelo studený obklad. Když teplota klesla na 37,2, řekla: „Tak, teď usneš.“ Stála u dveří, v dlani svírala tašku. Zeptal jsem se jí: „Věro, proč se mnou ztrácíš čas? Jsem přece bývalý zeť.“ Otočila se ke mně. „Manželky jsou bývalé, Tomáši. Tchyně ne.“ A vyšla na chodbu. Dveře zaklaply. Poslouchal jsem, jak se její kroky vzdalují po schodech, a po dlouhé době mi nebylo jedno, jestli se vrátí.
Od toho dne jsem jí začal volat sám. Zastavoval jsem se u ní na čaj, když jsem šel kolem. Potkával jsem ji na Zelném trhu, pomáhal jí nosit těžké tašky s bramborami a jablky. Přestalo mě štvát, že mi volá ráno. Naopak: když se neozvala, bylo mi to skoro líto.
Po dvou letech jsem potkal Kláru. O rok později jsme se vzali a narodil se Šimon. Věra byla první, kdo mu přinesl dárky: pletenou deku a látkovou hračku, kterou prý ušila v noci. Když jsme potřebovali pohlídat, Věra řekla: „Šimona mi dávejte, já nic jiného na práci nemám.“ A tak se z ní stala babička. Ne pokřtěná, ne z povinnosti, ale ze života. Berta se Šimona nejdřív bála, pak se s ním naučila spát v nohách postele.
A pak, loni v listopadu, přišel ten den.
Byla sobota. Klára jela na služební cestu do Prahy, já jsem byl se Šimonem u Věry. Vařili jsme společně svíčkovou, nebo aspoň jsem se o to pokoušel, protože Věra mě neustále opravovala: „To maso nesmíš solit teď, ztvrdne to.“ Šimon seděl na zemi, v pěsti svíral vařečku a tloukl s ní do plastového hrnce. Berta ležela na skříni a pozorovala to z bezpečí. Z ničeho nic zazvonil zvonek u dveří. Věra šla otevřít. Na prahu stála Lenka. Bez ohlášení, s kufrem na kolečkách a s kabelkou přehozenou přes rameno, jako by právě vystoupila z letadla a nevěděla, kam jinam jít.
„Ahoj, mami.“ Hlas měla ochraptělý, jako po dlouhém pláči nebo dlouhém mlčení. Věra o krok ustoupila a nechala ji projít, aniž by se ptala. Já jsem stál u sporáku s vařečkou v ruce a nevěděl, kam s ní. Šimon přestal bušit do hrnce a zvedl k ní oči, ale nepoznával ji. Proč by taky poznával — viděl ji naposledy jako miminko na fotce, kterou mu Věra jednou ukázala a řekla: „To je teta Lenka, bydlí daleko.“
Lenka si sedla ke stolu, aniz si sundala bundu. „Ve Vídni to nevyšlo. Ani práce, ani chlap, se kterým jsem se přestěhovala. Nechtěla jsem nikomu volat. Sedla jsem na vlak a jela jsem sem, protože jsem nevěděla, kam jinam.“ Podívala se na mě a pak na Šimona. „To je on?“ Přikývl jsem. Neuměl jsem nic říct. Berta seskočila ze skříně, očichala jí kotníky a s nezájmem odešla zpátky na svoje místo, jako by chtěla dát najevo, že tohle už není její rodina k obsluhování.
Věra postavila na stůl čtvrtý talíř, aniž by se ptala, jestli tu Lenka zůstane na oběd. Bylo to gesto, které jsem od ní znal — nejdřív nakrmit, pak řešit. Nalila Lence čaj, sedla si vedle ní a vzala ji za ruku. „Vydrž tu, jak dlouho budeš potřebovat. Pokoj po tobě je pořád stejný.“ Žádná výčitka, žádné „já jsem ti to říkala“. Jen ta ruka na ruce a hrnek postrčený blíž.
Čekal jsem, že se mezi námi rozhostí trapné ticho, možná i něco jako spor o to, kdo má na koho jaké právo. Nic z toho nepřišlo. Lenka se zeptala, jestli může Šimonovi po obědě přečíst pohádku, a já jsem řekl, že jasně, proč ne. Seděla s ním na koberci, četla nejistě, jako člověk, který se dlouho nedíval do dětské knížky, a Šimon jí po chvíli položil hlavu na koleno a usnul.
Večer, když jsem odcházel a bral Šimona domů, stála Věra se mnou u dveří, stejně jako tehdy, když jsem byl nemocný. „Bojíš se, že se teď všechno zase zamotá,“ řekla, ne jako otázku. „Já se nebojím,“ odpověděl jsem, a bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem to řekl a myslel to vážně. „Lenka je moje dcera, ne tvoje bývalá žena. To jsou dvě různé věci,“ dodala Věra a podala mi tašku s buchtami pro Kláru. „A ty jsi pořád ten, kdo mi nosí zimní pneumatiky na kontrolu, i když jsi dávno nikdo, komu bych to mohla nařídit.“
V autě, cestou domů, mi to došlo. Ty tři hovory dneska ráno nebyly o kočce ani o počasí. Věra mi chtěla říct o Lence dřív, než přijedu a najdu ji sedět u jejího stolu bez varování — chtěla mě připravit, abych se nelekl, abych nesbalil Šimona a neutekl. Nestihla to. Zavolal jsem jí zpátky, když jsem stál na semaforu na Cejlu. Zvedla to hned. „Promiň, žes to musel takhle zjistit,“ řekla. „To nic,“ odpověděl jsem. „Zůstane u tebe?“ „Zatím ano. Uvidíme.“ Chvíli bylo ticho, jen praskání na lince. Pak dodala: „Víš, co jsem ti tenkrát řekla? Že tchyně se nerozvádí. Platí to i obráceně, Tomáši. Ty ses taky nerozvedl se mnou. Jenom s Lenkou.“
Zavěsil jsem a podíval se do zpětného zrcátka na Šimona, který spal v autosedačce s otevřenými ústy, s vařečkou pořád pevně sevřenou v pěsti. Semafor naskočil na zelenou. Zařadil jsem a jel jsem domů, a poprvé za ten podivný den jsem věděl přesně, co řeknu Kláře, až přijede z Prahy: že máme čtvrtý talíř navíc, a že to tak asi zůstane.
