V listopadu jsem stála u okna, v ruce hrnek s čajem z hlohu, a dívala se na tramvajovou zastávku. Neviděla jsem ji. Sněžilo, mokré vločky se lepily na dráty a Hláska u stadionu svítila jen matně. Hodiny ukazovaly půl desáté. Gita měla přijet z noční, měla si koupit zelí na trhu a vrátit se do půl osmé.
Pak zazvonil telefon. Ani mi nedošlo, že ho držím. Zvedla jsem ho po pátém zazvonění.
„Vy jste sestra?“
„Co provedla?“ zeptala jsem se dřív, než řekl jméno.
„S autem? Malá nehoda. Konec Svazácké, u mostu. Vaše sestra je v pořádku, ale narazila do patníku. Nechce nikam volat, čeká u auta.“
Oblékla jsem si kabát přímo přes zástěru. Na nohy jsem si natáhla holínky, co stály už deset let v předsíni, seschlé, plné pavučin. Na zastávce jsem počítala drobné na lístek. V tramvaji smrdělo mokrým hadrem a pivem. Míjela jsem okna, kde se svítilo, a v duchu si opakovala, že jí nic není. Kdyby něco, zavolal by jinou linkou.
U mostu stála Gita, celá shrbená, v té proklaté zelené Škodě z roku 2012. Světlomety svítily do mraků. Čekala u dveří a v zubech držela cigaretu, kterou si ani neškrtla.
„To víš, že jsem mu řekla, že tu holku neviděla. Že je blbá. Vždyť tam není žádný přechod.“ Mluvila rychle, tónem, kterým obhajovala každý svůj omyl. „Jen jsem to vzala moc zprudka. A ona stála na tom ostrůvku. Mám to zaplatit? Nenabourala jsem ji. Jen jsem… trochu drhla o obrubník.“
Stála jsem s rukama v kapsách, ztuhlé prsty. Nemohla jsem z ní spustit oči. Vůbec nedýchala pravidelně, snažila se to skrýt.
„Říkal jsi něco? Že budu volat policii? Nevolám. Mám známýho. Ta ženská si nic nestěžovala. Já ti to přeci jen… já mám jenom škrábnutí.“
Přejela jsem prsty po kapotě. Byl tam důlek u pravého světla. Kousek laku zůstal v mé pěsti. Gita se dívala někam nad můj loket, jako by tam někdo stál.
„Měla jsi vystoupit, ty huso,“ prohodila beze zloby, unaveně. „Kdybys uměla řídit, nejezdila bych já po tmě.“
V tu chvíli mi zaskočil dech. Chtěla jsem se zeptat, jestli si ze mě dělá srandu. Kdyby mi tak deset let zpátky někdo řekl, že tohle řekne, rozesmála bych se. Ale Gita stála vedle promáčknuté kapoty, ruce v bok, a čekala, že to celé vyřeším za ni. Jako vždycky.
Bylo jí šestasedmdesát, mně osmasedmdesát. Ona celý život řídila. Já celý život poslouchala, že na to nemám.
Už v pětadvaceti jsem chtěla do autoškoly. Nejdřív máma: „Zbláznila ses, vždyť se ti třesou ruce, když přecházíš ulici.“ Pak Gita, která byla o osm let starší a mluvila mi do života jako matka. Tvrdila, že mě uřídit, že já neudržím pozornost, že si všechno popletu. „Když ti já nepřinesu nákup, nejíš. Když ti nezavolám, nevíš ani, co je za den. Jak bys to chtěla za volantem?“ Smála se. Ne zle. Zkrátka si zvykla, že jsem ta mladší, co se veze a nedělá potíže.
Tak jsem nikdy neudělala řidičák. Gita mě vozila k doktorovi na třídu 1. máje, na hřbitov, k tetě do Frýdku. Jezdila, nadávala, troubila. A já seděla vedle s taškou v klíně, prsty zaťaté do popruhu. Když měla náladu, zastavila mi u výkladu a já se šla podívat, kolik stojí tkanička. Když ne, jela dál, ztlumila rádio a mlčela.
Po nehodě u mostu jsem jí pomohla do pokoje. Ráno jsem šla k doktorovi sama. Vzal mi krev, měřil tlak, říkal, že mám artrózu v koleně a začátek šedého zákalu. Nic, co by mě nebolelo.
Když se Gita posadila do křesla, doktor, mladý muž s důlky ve tvářích, jen tak mimochodem řekl: „Musíte si nechat udělat vyšetření. Váš zrak se zhoršil, paní Malátová. A dokud to nevyřešíme, nelézt za volant.“
Gita se rozesmála. „Vždyť já vidím každýho smraďocha na přechodu!“
„Ale vidíte ho pozdě,“ odpověděl klidně.
Doma ta slova visela nad stolem. Seděla jsem u okna a dívala se do dvora. Sousedčin kocour, zrzavý Miky, se rozvaloval na popelnici, nohy vzhůru. Gita procházela bytem, bouchala dvířky skříněk. Potom se zastavila uprostřed kuchyně.
„Do obchodu dojdeš pěšky,“ řekla. „Já ti to platit nebudu, abys furt jezdila taxíkem.“
„Do nemocnice pěšky nedojdu,“ odpověděla jsem.
„Tak se zeptej sestry Kačenky, ona jezdí každý druhý den.“
Kačenka bydlela o tři vchody dál. Vozila mě už dvakrát, když Gita měla povinnosti. Pokaždé jsem jí dala balíček kafe a cítila se jako žebračka. Seděla jsem na konci postele a počítala, kolikrát jsem kvůli Gítě zůstala doma. Ne, to nejde. To není život.
Příští týden jsem si vzala důchod a jela autobusem do horních Vršovic. Byla tam autoškola, o které se říkalo, že učí i starší lidi. Měla jsem u sebe tři tisíce na kurz. Paní v kanceláři, asi padesátnice s nalakovanými nehty, zvedla jen tak obočí. „Pro vás?“ zeptala se.
„Pro mě,“ řekla jsem. „Už běží týden od týdne, nemám čas čekat, až mi moje sestra dá svolení.“
Zapsala mě. V kapse jsem mačkala účtenku.
V noci jsem si sedla do kouta kuchyňky a otvírala učebnici. Písmena se mi slévala, brala jsem si lupu. Gita vešla a zbledla.
„Ty ses snad zbláznila. Máš osmdesát? Sedíš nad testem jako žákyně.“
„Sedmdesát osm,“ řekla jsem. „A nechci, abys mě učila ty. Už mě učí celý život. Dost.“
Zasmála se, způsobem, kdy se jí nedošlo, že to myslím vážně. „Tak si dělej, co chceš. Já ti na to nedám ani korunu.“ Zavřela dveře.
Já se učila. Sama, po večerech. Četla jsem si značky nahlas, počítala brzdnou dráhu na papír, opisovala testové otázky do sešitu, dokud mi nešly zpaměti. Nikdo mi je nenosil. Vytiskla jsem si je v trafice na rohu, za pár korun, a nosila si je v kabelce jako modlitební knížku.
Teorie? Udělala jsem napoprvé. Dvě chyby. Při otázce o křižovatce u nemocnice se mi zaleskly oči, ale prošla jsem.
Praktické jízdy byly horší. V sedmdesáti osmi sedíte za volantem a všechno je moc rychlé. Pan inženýr Král, asi čtyřicátník, mi říkal: „Paní Malátová, nelekejte se každýho cyklisty. Oni mají taky oči.“
První zkouška? Propadla jsem. Na křižovatce jsem si nevšimla plné čáry. Vystoupila jsem z auta, kráčela podél Vltavy, hodinu. Hlavou mi šla slova Gity. „Ty to nemůžeš zvládnout. Vždyť se podívej, jak couváš.“
Druhá zkouška? Propadla jsem kvůli couvání mezi kužely. Klečela jsem doma u vany, hlavu v dlaních. Gita šla kolem, zaklepala na dveře. „No, nemusíš hned brečet. Já jsem se to naučila za měsíc, když mi bylo dvacet. Ale tobě to na starý kolena neklouže, co?“
Mlčela jsem. V hlavě jsem si opakovala trasu. Na té vaně jsem se zařekla, že to udělám.
Třetí zkouška. Zatáhlo se, mrholilo. Seděla jsem za volantem, sáhla na zpětné zrcátko, upravila si lokty. Pan komisař si zapnul pás. Vyjela jsem z parkoviště. Řadila jsem plynule. Na kruhovém objezdu jsem dala přednost. Zaparkovala jsem u obrubníku.
„Ukončete jízdu,“ řekl.
Zklamaně jsem vypnula motor. Takové ticho, že by šel slyšet déšť.
„Proč jste smutná?“ řekl. „Vždyť jste mi ani jednou nespadla do protisměru. Vystupte, paní Malátová. Můžete pogratulovat sama sobě vevnitř.“
Seděla jsem, ruce na klíně, prsty se chvěly. Nešlo to zastavit. Udělala jsem to.
Doma jsem se posadila do křesla a neřekla nic. Gita seděla naproti, loupala pomeranč. Dlouhou chvíli mě pozorovala.
„No, co?“ zeptala se.
Vytáhla jsem z kabelky plastový obal, řidičák. Položila jsem ho na stůl, hřbetem k ní, jako bych hrála karty.
Gita na něj mrkla. „Ten ti dali? Tak to bude nějakej omyl.“
„Sedmdesát osm let, Gita. A čtyřicet let od tebe poslouchám, že bych to nikdy nedokázala. Čtyřicet let jsi mě vozila, i když jsem ti to nikdy neřekla do očí. Vozila jsi mě, protože to znamenalo, že bez tebe nevyjdu z baráku. Teď máš zákaz řídit. A já mám tenhle papír.“
Gita zvedla pomeranč. Svěsila ruku. „Tak to vidíš. Kdybys měla koule dřív, nemusela jsem se mořit.“ Pak se otočila a šla k oknu.
První týden jsem jezdila jen ke Kauflandu a zpátky, a to pořád ve Gitině zelené Škodě. Ona seděla doma, dívala se z okna. Nechávala jsem klíče od auta na stole. Byly to její klíče, ona je vždycky obhospodařovávala. Jednou v noci jsem je vzala do ruky, jen tak, potěžkala je na dlani. Položila jsem je zpátky. To auto zůstávalo pořád její.
V sobotu jsem si od Kačenčina zetě, co dělal v bazaru ojetin, nechala vytisknout inzerát na malou stříbrnou Fabii, jedenáct let starou, s pár šrámy na blatníku. Zaplatila jsem zálohu z úspor a domluvila si vyzvednutí na pondělí.
Minulý pátek jsem se ještě odvážila dál, naposledy v té zelené Škodě. Vyvezla jsem Gitu k doktorovi na kontrolu očí. Seděla vedle, prsty zaťaté do kabelky, a neřekla ani slovo. Vyjela jsem na třídu 1. máje, předjela jsem dodávku. Pak, u křižovatky, vyhrkla:
„Ne, tady je stopka! Vidíš ji, ne?“
Viděla jsem ji. Doběhla jsem na žlutou. V hlavě mi bublal vztek. Na dalším světle jsem zastavila. Zatáhla jsem ruční brzdu. Otočila jsem se k ní.
„Gito. Buďto se mnou pojedeš a nebudeš mě dirigovat, nebo vystoupíš a dojedeš autobusem. Tady je zastávka. Máš dvacet korun?“
Otevřela ústa. Zavřela. Pak řekla: „Neřekla jsem ti nic špatnýho, jen jsem tě upozornila.“
„Přesně tak. Celý život mě upozorňuješ. Dneska tě upozorňuju já. Mlč, nebo vystup.“
Cesta zpátky proběhla v naprostém tichu, jen šelestily pneumatiky. Déšť bubnoval do střechy. Zastavila jsem u našeho vchodu. Zhasla jsem motor. Vzala jsem do ruky klíče od Škody a položila je Gitě do klína.
Pak jsem otevřela svou kabelku a vytáhla z ní útlou papírovou složku. Byla v ní kupní smlouva na stříbrnou Fabii a stvrzenka o záloze. Podala jsem jí to přes rameno, aby viděla datum zítřejšího vyzvednutí.
Gita zbystřila.
„Zítra si jdu vyzvednout vlastní auto,“ řekla jsem. „Malou, ojetou, do sto padesáti tisíc. Je mi to jedno, jestli má pár šrámů. Budu jezdit já. A ty, jestli chceš, můžeš jezdit se mnou. Ale už nikdy, nikdy mi nebudeš říkat, že neumím.“
Otevřela dveře od auta. Neřekla nic. Pak se na mě otočila.
„Tak to je teda tvoje vítězství,“ řekla.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Jen už nepotřebuju, abys mě vozila ty.“
Vystoupila jsem já. Zamkla jsem její auto a šla k výtahu. Gita zůstala stát u dveří, celá šedivá, klíče od Škody v dlani, kupní smlouvu v druhé ruce. Když se otočila, upadl jí z kabelky pomeranč a rozkutálel se po mokrém chodníku k odpadní mříži.
Nesehla jsem se pro něj. U výtahu jsem stiskla knoflík. Dveře se pomalu zavřely a v zrcadle kabiny, ušpiněném u rohu, jsem ještě zahlédla kus mokrého chodníku, než se obraz rozdělil vedví a zmizel.
