Pracuju v útulku v Brně už třetí rok. Vzadu za hlavní budovou máme kotce, kde voní dezinfekce a mokrá psí srst. Tudy projdou stovky psů. Někdy se tu zastavím kolem sedmé večer, když už je areál prázdný, a poslouchám, jak psi oddychují ve spánku. Tehdy to bylo ve čtvrtek.
Marcela přivedla Elzu na vodítku přesně v pět odpoledne. Pětiletá husky, modré oči, ocas dole. Papíry měla v igelitce.
„Ona v noci leze moc blízko,“ řekla Marcela a položila vodítko na pult. „Já se prostě nevyspím. Přitiskne se na mě a nedá pokoj. To je moc.“
Dívala jsem se na Elzu. Seděla u dveří, čumák měla zabořený do staré plyšové hračky, kterou tahala všude s sebou. Když se kolem ní otočil kolega s kbelíkem, přikrčila se k zemi. Ani nezavrčela. Jen se zmenšila do klubíčka.
Marcela podepsala papír o předání. „Ona je hodná, rozumíš? Jen je hrozně přítulná. To je všechno.“
Kývla jsem. Neodpověděla jsem. Vzala jsem od ní vodítko.
První noc v kotci Elza obcházela po obvodu, pak se schoulila do rohu. Druhý den jsem jí dala granule, ale ona si lehla vedle misky a jen položila čumák na packy. Když kolem procházel někdo rychle, trhla sebou. Když někdo zvedl ruku, stáhla ocas až pod břicho. Večer, když jsem šla kolem, viděla jsem ji, jak se tiskne k dece, jako by to byl jediný pevný bod na světě.
V sobotu ráno jsem si sedla venku na betonový parapet a pila čaj z automatu za patnáct korun. Elza se natáhla vedle mě. Položila mi hlavu na stehno. Zůstala jsem sedět. Jeden z dobrovolníků šel okolo a řekl: „Ta ti dává najevo, že tě chce.“
A v tu chvíli jsem si vzpomněla na bývalého manžela. Na to, jak mi říkával, že jsem „moc citlivá“, že potřebuju pořád blízkost. Že je to přehnané. Že se na něj moc lepím. V tu sobotu dopoledne mi došlo, že Elza a já jsme vlastně stejné. Obě jsme byly vrácené za stejnou věc.
Vrátila jsem se do kanceláře. Vytáhla jsem zásuvku, kde ležely adopční formuláře. Vyplnila jsem každé pole. Jméno: Jitka Nováková. Adresa: Brno, ulice Vackova. Pes: Elza, 5 let, plemeno sibiřský husky. Částka adopčního poplatku: 1200 korun českých.
Poslala jsem platbu přes telefon hned. Na obrazovce naskočilo „Odesláno“. Kolegyně zvedla obočí. Nic neřekla.
Ve středu večer jsem si Elzu odvezla tramvají číslo 8 domů. Vystoupily jsme u Lužánek. Šly jsme pěšky, Elza celou dobu přede mnou, ocas zvednutý. Doma jsem jí ukázala starý gauč u okna. Skočila na něj, obešla třikrát dokola a uvelebila se u mé nohy.
Té noci se přitiskla na mě. Celým tělem. Teplo z ní sálalo, cítila jsem její dech. Nehla jsem se. Neřekla jsem jí, ať jde pryč. Jen jsem ji nechala.
V pátek dopoledne mi zazvonil telefon. Marcela. Že se prý rozhodla vzít si Elzu zpátky.
„Myslela jsem to jinak,“ řekla. „Stačilo by jí to vysvětlit. Dejte mi ji zpátky.“
Chvíli bylo sluchátko tiché. Elza ležela na koberci u dveří, v tlamě tu starou plyšovou hračku. Dívala se ke mně. Pak položila hračku na zem a přišla ke mně. Strčila mi nos do dlaně, ve které jsem držela telefon.
„Elza už má nový domov,“ řekla jsem. „Je adoptovaná.“
A zavěsila jsem.
Na obrazovce ještě svítilo jméno Marcely. Elza si sedla, podívala se na dveře. Otočila se ke mně. A přitiskla se mi k boku.
Tak zůstala. A já s ní.
