Jmenuju se Jarmila, je mi osmašedesát a v prstech mám artrózu, že bych někdy brečela. Když mi syn Martin oznámil, že čekají se Simonou kluka, hned jsem vytáhla jehlice. Pět měsíců, každý večer, s rukama naloženýma v lavoru s horkou vodou, abych je vůbec rozehřála. Šedivá merino vlna, měkká jako dech. Po okraji malinké žluté kachničky, v rohu vyšité iniciály mého muže Karla – K. J. Ten vnuk se mu narodil až za rohem smrti, Karel ho nikdy nepochová. Do spodního lemu jsem zašila ještě něco. Něco, co mi před smrtí vtiskl do dlaně a řekl: „To je pro prvního vnoučka. Ať ví, že tu byl děda.“ Zlatý pečetní prsten. Ten co sundal snad jenom když šel do vany. Ale o tom Simona neměla tušení.
K oslavě pozvali spoustu lidí. Velký dům za Prahou, bílý nábytek, prosecco a holky v šatech, co stojí víc než moje čtvrtletní důchod. Simona rozbalovala dárky u stolu, její nejlepší kamarádka to točila na mobil. Když vytáhla tu deku, zvedla ji za dva cípy, jako by to byl použitý hadr. „No… to je teda ruční práce,“ uchechtla se do kamery. Pak se rozhlédla po těch ženských a spustila: „Holky, my tady ale používáme jenom značkový věci, že jo?“ A s těmahle slovy tu deku prostě pustila do chromovanýho koše vedle stolku. Ozval se smích. Mně v tu chvíli ztuhla krev.
Martin stál u stěny. Viděl to. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct – a pak ji zavřel. To ticho bylo horší než ten koš. Horší než ten smích. Stála jsem tam, ruce se mi třásly, ale nohy mě nesly. Došla jsem k tomu koši, vytáhla deku, oklepala z ní ubrousky a zbytky bábovky, pečlivě ji složila a strčila do plátěné tašky. „To je v pořádku, zlato,“ řekla jsem Simoně, ačkoli mě pálilo v krku. „To očividně není tvůj styl.“ A odešla jsem. Nikdo mě nezastavil.
Večer jsem seděla v kuchyni, před sebou na stole rozloženou šedou deku, a prsty opatrně hladila lem, pod kterým byl zašitý Karlův prsten. Zničehonic zazvonil mobil. Martin. Hlas se mu chvěl jako struna.
„Mami… prosím tě, ty máš tu deku? Řekni, že ji máš.“
„Proč se ptáš?“ odpověděla jsem opatrně.
Chvíli ticho, pak vydechl: „Protože táta mi kdysi říkal, že až budu mít syna, dostane něco, co patřilo jemu. A mně to najednou došlo. Ty jsi to zašila do té deky, že jo? Je to pravda?“
Zavřela jsem oči. „Ano, Martine. Karel mi dal svůj pečetní prsten. Ten prsten měl jít tvýmu synovi. A Simona ho dneska vyhodila do koše. Spolu s tou dekou, se vším, co do ní tvůj táta vložil. A ty jsi tam stál a neřekl ani slovo.“
Na druhém konci linky se ozvalo něco, co znělo jako vzlyknutí. „Mami, já vím. Já jsem idiot. Já to vyžehlím. Hned ráno za tebou přijedeme. Prosím, promiň.“
„Já nechci, abys přijel ty, Martine,“ řekla jsem klidně. „Chci, aby přijela Simona. Sama. A podívala se mi do očí. Jinak si ten prsten nechám a bude patřit mně. Tvůj táta řekl, že ho dostane ten, kdo si ho zaslouží. A zatím si ho nezasloužil nikdo z vás dvou. Ani ty, ani ona.“ Položila jsem to dřív, než stačil odpovědět. Věděla jsem, že hraju tvrdou hru. Ale Karel by mi to schválil.
Druhý den dopoledne zazvonil zvonek. Venku stála Simona. Za plotem jsem zahlídla zaparkovaný modrý passat, za volantem seděl Martin. Simona vešla dovnitř, tmavé brýle, rudá rtěnka, kabelka za čtyřicet tisíc, ale prsty na jejích rukou se třásly, to poznal i slepý. Posadila jsem ji do kuchyně. Před ni jsem rozložila tu deku.
„Než se začneš omlouvat, Simonko, chtěla bych, abys věděla, cos včera málem vyhodila.“ Vzala jsem malé nůžky a opatrně rozpárala spodní lem. Uvnitř se cosi zalesklo. Vytáhla jsem zlatý prsten s vyrytým písmenem K. Položila jsem ho na stůl, mezi nás, na tu šedou vlnu.
Simona zírala. Rty se jí začaly chvět. „To je… to je vážně jeho?“
„Ano. Můj muž si ho sundal den před operací a dal mi ho do dlaně. Řekl: ‚Až bude mít Martin syna, dej mu ho. Ať ví, že tady byl jeho děda, i když už tady nebude.‘ Já ho zašila do deky, aby byl v bezpečí. A ty jsi tu deku hodila do koše jako škvarky. Před plným pokojem lidí. A víš co bylo nejhorší? Že Martin tam stál a mlčel. Já mu to odpouštím, je to můj syn. Ale ty… proč bych měla věřit, že si tenhle prsten zasloužíš?“
Simona si pomalu sundala brýle. Oči měla rudé, rozmazanou řasenku. Sehnula hlavu. „Jarmilo, já… já se omlouvám. Byla to pitomost. Chtěla jsem se před holkama vytáhnout. Já nevěděla… neuvědomila jsem si, co to pro vás znamená. Prosím, dejte nám ten prsten. Pro našeho syna. Pro vnuka. Já chci, aby znal svého dědečka. Slibuju, že se změním. A Martin… on včera celou noc nespal. Řekl, že jestli to nevyžehlí, nebude se moct podívat do zrcadla. Prosím vás.“ Hlas se jí zlomil, rozplakala se.
Seděla jsem a koukala na ni. Na tu holku, co mi zlomila srdce a teď se předemnou rozpadá. Pak jsem vzala prsten a podala jí ho.
„Nedávám ti ho pro tebe, Simonko. Dávám ho svýmu vnoučkovi. Ale ta deka zůstane u mě. Až bude kluk na světě, přinesu mu ji sama. A ty mě pozveš ne jako tu, co zaostává za módníma trendama, ale jako jeho babičku. Jinak zapomeň. Rozumíš?“
Simona přikývla, rty se jí chvěly. Pak mě neohrabaně objala. Hlavu mi opřela o rameno a zašeptala: „Rozumím. Děkuju.“ Cítila jsem, jak se jí třesou záda.
Za oknem jsem pak viděla, jak vyšla na ulici. Martin vystoupil z auta a šel jí naproti. Když mu ukázala prsten, objali se. Oba se otočili k mému oknu. Já tam stála s tou šedou dekou v ruce, složenou do čistého čtverce, a jenom jsem kývla.
Deka je teď ve skříni. Za dva měsíce se narodí můj vnuk. A já vím, že až ho do ní poprvé zabalím, ty žluté kachničky se budou dívat na kluka, který v sobě ponese kus mého muže. I beze značky.
