# Cizinec ve vlastním životě
Tři roky jsem žil bez minulosti. Doslova. Probudil jsem se v nemocnici v Českých Budějovicích s myslí prázdnou jako vybělená zeď. Neznal jsem nikoho. Nikdo neznal mě. U mého lůžka ležel rozmočený lístek s jménem Jan Horák — možná byl můj, možná patřil muži, co mě vytáhl z Vltavy poblíž jezu. Lékaři ho použili, protože potřebovali napsat něco do dokumentace. Notář mi později, po roce, vyřídil rodný list na základě znaleckého odhadu věku a otisků, které se v žádné databázi nenašly. Jan Horák se tak stal mnou úředně dřív, než se jím stal ve mně samotném.
Ten den na Lipně bylo dvaatřicet stupňů. Seděl jsem na kostkované dece a koukal, jak Anežka staví hrad z mokrého písku vedle prázdné láhve od Kofoly. Lenka šla k bufetu pro dvě kávy. Hladina jezera se třpytila. V posledních týdnech se ve mně usadil neklid — v noci jsem svíral prostěradlo, jako bych se držel něčeho, co mi klouže z rukou.
Pak jsem si všiml ženy. Stála u břehu, sandály držela v prstech, a upírala na mě zrak. Sevřel se mi žaludek. Neznámá. Ale něco na jejím pohledu mi rozhýbalo obsah žaludku tak, že jsem polkl naprázdno.
Vrátil jsem se k Anežce, zvedl ji a roztočil. Slyšel jsem její smích, cítil na tvářích písek, co jí odlétal z nohou. V tom žena vykřikla: „Tomáši?“
Neotočil jsem se. Kdo je Tomáš?
„Tomáši!“ Tentokrát hlasitěji, hlas se jí zlomil uprostřed slova.
Anežka se zarazila. Položil jsem ji na písek. Žena běžela k nám, bosá, sandály upustila na cestě. Zastavila se dva kroky ode mě.
„Tomáši… to jsi ty?“ vydechla.
„Promiňte, ale vy si mě s někým pletete,“ řekl jsem.
V jejích očích se zaleskly slzy. „Nepletu. Vím to jistě. Máš tu jizvu nad obočím. Po tom kole v Krkonoších.“
Podíval jsem se přes rameno. Lenka se vracela s dvěma kelímky, pěna z jednoho jí kapala na ruku. Zrychlila krok. „Co se děje?“
Žena se podívala na Lenku, pak zpátky na mě. „Všechno je v pořádku,“ řekl jsem a objal Lenku kolem ramen. „Tahle paní si mě spletla s někým, koho hledá.“
Lenka mě chytla za ruku. Dlaň měla lepkavou od kelímků. „Měli bychom jít.“
Odešli jsme. Ještě u auta jsem cítil, jak mi ta žena hledí mezi lopatky.
V noci jsem nespal. Ležel jsem vedle Lenky a poslouchal, jak dýchá — moc pravidelně na to, aby spala. Věděl jsem, že mi něco tají. Už léta.
Ráno, když Anežka odjela k babičce do Kaplice, si Lenka sedla naproti mně do kuchyně. Na stole stál vystydlý černý čaj, sáček ještě pořád v hrnku.
„Musím ti něco říct,“ začala a otočila hrnkem o čtvrt otáčky, jako by hledala rukojeť, co jí sedne do dlaně.
Mlčel jsem.
„Když tě našli, měl jsi u sebe snubní prsten na řetízku kolem krku. Lékaři mi ho dali, když jsme se seznámili na rehabilitaci — dělala jsem tam tenkrát fyzioterapeutku. Nechala jsem si ho, protože jsem se bála, že tě ztratím. Že jednou přijde den, kdy tě někdo pozná. A ten den je dneska.“
Vytáhla z kapsy tepláků malý sametový sáček. Vysypala z něj prsten. Zlatý, jednoduchý, s vyrytým datem uvnitř: 12. 6. 2020.
Vzal jsem ho do dlaně. Byl studený a lehčí, než jsem čekal. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Byla jsem sobecká,“ odpověděla. „Měla jsem tě ráda. Pořád tě mám. Bála jsem se, že bys odešel za tím druhým životem, kdybys věděl, že nějaký existuje.“
Chvíli bylo ticho, jen lednička hučela. „Kdo je ta žena?“
„Jmenuje se Eva Mrázová. Tvoje skutečné jméno je Tomáš Mráz. Byl jsi ženatý. Nikdo tě nehledal v médiích, protože tě po pěti měsících prohlásili za mrtvého — spadl jsi z jachty někde u Ostrova, byla bouřka, nikdy tě nenašli, jen trosky. Eva si zažádala o úmrtní list, aby mohla vyřídit hypotéku po tobě. Nechala tě prohlásit za mrtvého, protože jinak by přišla o byt.“
Zavřel jsem oči. Tomáš Mráz. Eva Mrázová. Neříkalo mi to nic.
„Hledala tě pak ještě tři roky, i po tom papíru,“ pokračovala Lenka. „Včera tě poznala na Lipně. Dneska ráno mi volala. Dala mi na tebe kontakt, chce s tebou mluvit.“
***
Druhý den jsem seděl v kavárně na náplavce v Českém Krumlově, u stolku hned vedle vchodu, odkud bylo vidět na hrad. Eva přišla o dvacet minut později, v ruce igelitku z Alberta a v ní fotoalbum, tlusté, s odřenými rohy.
Sedla si naproti, položila album na stůl, ale neotevřela ho hned. Objednala si tureckou kávu a dvakrát zamíchala cukr, i když ho tam nedala.
„To jsi ty,“ řekla nakonec a otočila album ke mně. Svatební fotka — on v obleku, co mu byl v ramenou trochu velký, ona v šatech s krajkou u krku. Dovolená u moře, snad Chorvatsko. Byt s IKEA regálem, který jsem v duchu poznal, i když jsem nevěděl proč.
Muž na fotkách se mi podobal. Cítil jsem prázdno — takové, jaké je, když se díváte na cizí svatební video a čekáte, kdy to skončí.
„Je to divné,“ řekl jsem. „Jako bych se díval na něčí cizí rodinné album.“
Eva zatočila lžičkou v šálku, i když v něm už nebylo co míchat. „Plánovali jsme si otevřít účetní firmu. Měli jsme naspořeno. A já jsem byla ve třetím měsíci, když jsi zmizel. Přišla jsem o dítě v nemocnici o dva týdny později. Řekli, že to byl stres.“
Podíval jsem se na její ruce, jak svírají lžičku tak pevně, až jí zbělaly klouby. Nejsem ten, koho zná. Ale vím, co je díra po něčem, co mi chybí, i když nevím co.
„To je mi líto,“ řekl jsem. „Opravdu.“
„Nejsi za to zodpovědný,“ řekla a odložila lžičku na talířek, cinklo to. „Ty jsi nevěděl. Pořád nevíš.“
„Ale mrzí mě, že jsem ti ublížil. I když jsem nevěděl, že existuju.“
Eva zavřela album, přejela dlaní přes obálku. „Nepřišla jsem tě tahat zpátky. Viděla jsem tě včera s tou ženou a s holčičkou. Jsi šťastný?“
Neodpověděl jsem hned. Díval jsem se na hrad za oknem. „Mám Lenku a Anežku rád. Jsou moje rodina, i když jsem si je nevybral vzpomínkou, ale dnem po dni. Ale pořád je ve mně díra po tom, co jsem zapomněl.“
„A dokázal bys mě někdy znovu milovat?“ zeptala se a hned se zarazila, jako by tu větu chtěla stáhnout zpátky.
Zavrtěl jsem hlavou. „Nevím, kdo jsi. A ty vlastně taky nevíš, kdo jsem já teď. Já jsem Jan. Tomáš umřel na tom jezeře, i pro mě.“
Eva mlčela dlouho, mačkala roh ubrousku do malé kuličky. Pak vstala, sáhla do igelitky a vytáhla ještě jeden papír — smlouvu, už napsanou, s prázdným místem na podpis.
„Chci tě o něco požádat. Vedli jsme společný účet u Fio banky, ještě z doby, kdy jsme spořili na tu firmu. Je tam 740 000 korun. Po tvém zmizení jsem ten účet nechala zamrznout, nesáhla jsem na něj, protože jsem pořád doufala, že se objevíš a budeme to řešit spolu. Teď vím, že se neobjevíš — ne ten, koho jsem čekala. Tenhle papír je zřeknutí se mého nároku na tvou polovinu. Chci, abys ji dostal ty. Ne proto, že bych ti to dlužila. Ale protože jestli si mám z toho účtu vzít jenom svoji polovinu a zbytek nechat ležet ladem, tak si furt budu myslet, že na tebe čekám. Takhle to aspoň skončí u notáře, a ne v mý hlavě.“
Vzal jsem papír, přečetl si ho dvakrát. „Nemusíš to dělat.“
„Musím,“ řekla. „Pro sebe.“
Slíbil jsem, že zajdu k notáři podepsat protistranu. Bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat — dojít tam a podepsat se jménem, které mi ani nepatřilo.
O tři dny později jsem jí přinesl podepsaný papír na stejné místo, ke stejnému stolku. Eva si dokument prohlédla, přejela prstem po podpisu Jan Horák, jako by si ho chtěla zapamatovat.
„Děkuju,“ řekla. „Teď se konečně můžu odstěhovat z toho bytu, co jsme si vybírali spolu. Koupím si menší, sama.“
Sáhla do kabelky, položila na stůl klíček od auta — ne mně, jen ho tam nechala ležet, zatímco hledala peněženku na kávu. Všiml jsem si klíčenky: plyšový delfín, vybledlý, evidentně starý.
„Nechci tě už vidět,“ řekla, ale bez zloby. „Ale přeju ti to štěstí, cos našel.“
Vstala, hodila si igelitku přes rameno a odešla směrem k mostu. Zůstal jsem sedět, díval se, jak číšnice sbírá ze stolu prázdné šálky, a do toho zvonění lžiček o porcelán jsem si uvědomil, že se mi konečně netočí hlava.
***
Večer jsem se vrátil do našeho bytu na Plešivci. Anežka mi běžela naproti ve fialové pyžamu s jednorožci. „Tati, babička mi koupila zmrzlinu se dvěma kopečky!“ Zvedl jsem ji, přitiskla mi obličej k rameni, voněla vanilkou a mýdlem Nivea.
Lenka stála ve dveřích kuchyně a utírala si ruce do utěrky s kohoutky. „Jsi doma,“ řekla, ne jako otázku.
Přikývl jsem — a hned si to slovo v duchu odškrtl, tohle gesto jsem si dovolil naposled. Prsten od Tomáše jsem nechal v šuplíku vedle sponek na prádlo. Nepatřil mně.
Anežka mě táhla za ruku ke stolu. „Podívej, co jsem namalovala.“ Byl to dům se čtyřmi okny a postavou s mým jménem napsaným křivě nad hlavou: TATA JAN.
Sedl jsem si vedle ní, vzal do ruky pastelku, kterou upustila, a dokreslil komín, ze kterého stoupal klikatý kouř.
„To je hezký,“ řekla Lenka a postavila přede mě talíř s večeří — bramborový salát, párky, jako každou neděli.
Vzal jsem vidličku. Anežka mi vylezla na klín a rovnou z talíře mi ukradla kousek párku.
