— Poslyš, sousede, už jsem vašeho kocoura na chodbě dlouho neviděl. Jak se vůbec má? Žije? Je v pořádku?
Soused při zmínce o kocourovi náhle ožil a rozzářil se úsměvem.
— Jo, ten se někde ztratil. Už je to pár dní. A chválabohu!
— Proč chválabohu? — Tomáš se ze všech sil snažil, aby jeho hlas zněl klidně. Uvnitř v něm ale vřela krev.
Poslední dva týdny si Tomáš všímal, že jeho sousedi svého domácího kocoura pravidelně vyhazují na chodbu. Prostě ho vezmou za kůži na krku a šup s ním ven. Někdy to udělal pán, někdy paní. A jednou mu ten nešťastný kocour proletěl doslova před nosem.
— Dávejte pozor! — utrhl se tehdy Tomáš na sousedku.
Ta ho ale ani neposlouchala. Místo omluvy po něm hodila vražedný pohled a zabouchla dveře. Doslova s nimi práskla takovou silou, že na chodbě zadrnčela skla a v základech domu nejspíš přibyla jedna nebo dvě mikrotrhliny.
Tomáš si zpočátku naivně myslel, že svérázní sousedi pouštějí kocoura jen tak na procházku nebo ho učí samostatnému výběhu. Časem mu ale došlo, že jde o trest za nějaké prohřešky. Něco provedl? Tak marš na chodbu.
Vyděšený, někdy hluboce smutný kocour sedával celé hodiny na odpočívadle ve čtvrtém patře u dveří potažených hnědou koženkou a čekal, až mu bude odpuštěno a pustí ho zpátky. A páníčci mu občas odpustili. Vzali si ho domů, ale nikdy ne hned. Pokud začal mňoukat nebo škrábat na dveře, okamžitě dostal od paní koštětem.
Tomáš to viděl na vlastní oči. Zrovna stoupal po schodech — výtah v jejich domě už půl roku nefungoval — a když došel do čtvrtého patra, uviděl známého kocoura. Chtěl ho pozdravit, jenže kocour mu nevěnoval žádnou pozornost. Hlasitě mňoukal a drápy škrábal do dveří. Chtěl domů, a když ho dovnitř nepustili, rozhodl se tohle neuměle připomenout.
Uvnitř bytu se ozvaly kroky, dveře se prudce rozlétly a paní v ošuntělém županu beze slova vší silou švihla kocoura koštětem a dveře znovu zavřela. Odehrálo se to tak rychle, že Tomáš nestihl ani ceknout. Měl přitom co říct. Chtěl tu ženskou zostudit, že se ke svému mazlíčkovi chová takhle ohavně.
— Dostal jsi pořádně, kamaráde? — zeptal se Tomáš, když ke kocourovi přišel.
Kocour na něj pohlédl smutnýma očima, v jeho pohledu se ale zračila i vděčnost — za to, že si ho vůbec někdo všímá.
Kocoura vyhazovali na chodbu za sebemenší prohřešek. Jednou Tomáš zaslechl, jak sousedka řve přes celý byt: „Ty jeden! Zase jsi shodil tu vázu! Miloši, okamžitě ho vyhoď. Ať si pamatuje, že po stolech skákat nebude!“ Za minutu se dveře pootevřely a vykoukla z nich chlupatá mužská ruka pevně svírající kocoura za kůži. Pak se prsty uvolnily, kocour žuchnul na zem a dveře se okamžitě zavřely. Kocour se zvedl, sedl si čelem ke dveřím a čekal, až mu bude odpuštěno a smí se vrátit domů.
Tomáš jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Takové výchovné metody prostě nechápal. Pohladil kocoura a šel k sobě. Kocour dál seděl na místě s výrazem bezbřehého smutku na své vousaté tváři.
Tomáš nebyl přehnaně sentimentální člověk, tahle scéna mu ale utkvěla jako tříska pod kůží. „Copak se dá takhle zacházet se živým tvorem?“ uvažoval.
Po čase Tomáš pokaždé, když šel kolem, zpomalil krok a kocour, který ho poznával, začal vítavě a trochu podlézavě příst. Někdy si k němu Tomáš dřepl, podrbal ho za uchem a kocour zavíral oči, nastavoval hlavu a pak mu otíral mokrý čumák do dlaně. Byl teplý, živý a nesmírně důvěřivý, a právě to Tomášovi dělalo na duši těžko. Nechápal, proč tak milému kocourovi připadli tak bezcitní majitelé. Proč si vůbec pořizovali zvíře, když kromě sebe nikoho nemilují? „Divní lidé, proboha.“
Jednoho dne, když se s kocourem na chodbě znovu setkal, se Tomáš pevně rozhodl: jestli ti lidé vyhodí zvíře na chodbu ještě jednou, něco podnikne. Už toho bylo dost. Nevěděl přesně, co udělá, ale cítil, že zakročit musí, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy Tomášovi došla trpělivost, nastal v pátek, když se vracel domů obzvlášť naštvaný. V práci se pohádal s kolegy, v tramvaji do něj lidé strkali a šlapali mu po nohou, navíc od rána mrholil protivný déšť. Náladu měl pod bodem mrazu.
Už ve třetím patře uslyšel známé žalostné „mňá-úú“. Kocour seděl jako vždy u svých dveří, domů ho ale nepouštěli. Na chodbě bylo docela chladno, žádný máj venku zrovna nepanoval. Tomáš se zastavil a zamyšleně na kocoura hleděl. Kocour při pohledu na něj začal jako obvykle příst a vykročil mu naproti. A pak — prásk! Všechny starosti uplynulého dne se v jediném okamžiku zdály Tomášovi malicherné. Tady byl problém. Opravdový. Chovají se k němu jako k věci. Jako k hračce. Copak může být něco horšího?
Tomáš zaposlouchal se do ticha za dveřmi. Nikdo se o toho kocoura nezajímal. A v tu chvíli dostal nesmírnou chuť dát sousedům za vyučenou.
— Hotovo, dost, — pronesl Tomáš nahlas, sám překvapen vlastním odhodláním. — Půjdeš se mnou.
Sklonil se, popadl kocoura do náruče. Ten okamžitě hlasitěji zabručel a otřel se mu hlavou o promoklé sako a zanechal na něm chomáčky srsti. Pak společně zamířili do sedmého patra, kde Tomáš bydlel. Vzal si kocoura jen na pár dní. „Ať se majitelé vyděsí, ať hledají, ať se trápí. Ať pochopí, že takhle to nejde…“ myslel si Tomáš při vstupu do bytu.
Kocour se v novém prostředí zorientoval překvapivě rychle. Očmuchal rohy, vyskočil na gauč, chvíli se točil, vybíral si místo, a pak se stočil do klubíčka na dece a vděčně hleděl na svého zachránce. A zatímco kocour odpočíval, Tomáš navzdory mrholení a únavě odběhl do nejbližšího zverimexu, nakoupil nejlepší kočičí krmivo, toaletní potřeby a dokonce i hračky — pro případ, že by se chlupatý nájemník nudil, když on nebude doma.
Druhý den, v sobotu, Tomáš několikrát přišel ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyhlížel na chodbu. Překvapovalo ho, jaký je tam klid. Nikdo neběhal po patrech, nevolal kocoura jménem — jak se vlastně jmenuje, Tomáš nikdy nezjistil — nevyvěšoval letáčky. Vše nasvědčovalo tomu, že ztraceného kocoura nikdo nehledá. A to bylo divné. Velmi divné…
Tomáš se vracel do bytu, díval se na kocoura a krčil rameny. Kocour se jen líně protahoval na gauči a vůbec nejevil zájem jít ven.
— Poslyš, nechce se ti náhodou zpátky na chodbu? — zeptal se Tomáš v neděli a ukázal směrem ke dveřím. — Já tě nedržím. Jestli potřebuješ, běž.
Kocour pohlédl na dveře, pak přenesl pohled na Tomáše a demonstrativně si začal olizovat tlapku. Pak vstal, došel k němu a otřel se mu o nohy. Odpověď byla jasnější než slova. Tomáš dveře zavřel, pousmál se a vzal kocoura do náruče. Vydali se do kuchyně na snídani a pak do pokoje sledovat televizi. Byla přece neděle. Kocour mu ležel na klíně a předl jako malý traktůrek a byt najednou — poprvé po dlouhé době — působil opravdu útulně.
Přišlo pondělí. Kocoura nikdo dál nehledal. A Tomáš se rozhodl, že ho majitelům jen tak nevrátí. Jediné, co mu vrtalo hlavou, byla myšlenka, že by ho sousedé mohli obvinit z krádeže. De facto ukradl cizí majetek. Živý, s dobrým úmyslem a čistě z výchovných důvodů, ale ukradl. V hlavě si promítal možné scénáře: sousedé zavolají policii, obviní ho z krádeže, bude muset všechno vysvětlovat, obhajovat se. Jeho motivy nemusí pochopit. Tahle myšlenka mu vrtala mozkem a nedovolovala mu úplně se uvolnit. Celý den v práci proto byl jako na trní a neustále kontroloval mobil, jestli mu někdo nevolá. Žádný zmeškaný hovor se ale nekonal.
A když se večer vracel domů, uviděl souseda, jak jde vyhodit odpadky. V černém pytli nebylo nic vidět, podle obrysů se však uvnitř nacházelo cosi nápadně připomínající kočičí záchod. Tomáš na souseda mávl, ať počká, a když k němu došel, jen tak mimochodem se zeptal:
— Poslyš, sousede, už jsem vašeho kocoura na chodbě dlouho neviděl. Jak se vůbec má? Žije? Je v pořádku?
Soused při zmínce o kocourovi náhle ožil a rozzářil se úsměvem:
— Jo, ten se někde ztratil. Už je to pár dní. A chválabohu!
— Proč chválabohu? — Tomáš se ze všech sil snažil, aby jeho hlas zněl klidně.
— No, žena ho chtěla odvézt na chalupu a nechat ho tam. Prý už jí leze krkem — chlupy všude, v noci řve, vázy shazuje. A tam by aspoň chytal myši. Aspoň nějaký užitek. Mně se ale na tu chalupu vůbec nechce. Za prvé je to daleko. A za druhé, ženská by mě tam určitě nutila něco dělat. Takhle zmizel sám a nikam jet nemusím. Dokonce jsem si včera na oslavu dal dvě piva. Svátek přece.
— A není vám ho vůbec líto? Co když se mu něco stalo?
— Čeho litovat? To přece není člověk. Poslyš, proč se na něj vůbec ptáš? — soused přimhouřil oči s mírným podezřením a zadíval se na Tomáše.
— Jen tak… — zamumlal Tomáš zamyšleně, načež se bez rozloučení rychlým krokem vydal zpátky k domu.
V Tomášovi bublala zlost. „Tak na chalupu… Na konci října. Přivézt a nechat ho tam napospas jisté smrti. A ani špetka lítosti. Jsou dokonce rádi, že ‚zmizel sám‘ a ušetřil jim cestu a špinavé ruce.“ Na okamžik si představil toho milého a důvěřivého kocoura, jak sedí na prahu prázdné chalupy — nebo ještě spíš u plotu — a čeká, až se pro něj někdo vrátí. Čeká tak věrně a oddaně, jako sedával pod dveřmi v domě. Pro jeho sousedy byl kocour věc, která někdy těší a někdy překáží, a pokud překáží moc často, vynesou ji za práh. Nejdřív na pár hodin na chodbu, pak na chalupu, a to navždy.
Když Tomáš vystoupal do sedmého patra a vešel do bytu, uviděl, jak ho kocour věrně a oddaně očekává u dveří, a na duši mu okamžitě bylo tepleji. A v té chvíli si uvědomil, že udělal všechno správně. Správně, že kocoura tehdy ukradl lidem, kteří ho chtěli koncem října odvézt na chalupu a tam ho nechat.
Tomáš se usmál, vzal kocoura do náruče a společně se vydali do kuchyně přichystat večeři. Po večeři leželi na gauči a dívali se na televizi. Tedy Tomáš se díval, kocour jen tak byl vedle něj. Chvíli se převaloval na bok, chvíli na druhý. A pak se pohnul znovu, tentokrát se ale otočil na záda a s důvěrou odhalil břicho — to nejzranitelnější místo. Udělal to, aniž by přemýšlel. Protože už se nebál.
Protože opravdový domov nejsou jen střecha nad hlavou a miska s kočičím žrádlem. Opravdový domov je místo, kde si nemusíš právo být zasloužit. A kde tě milují. Jen tak. Za to, že jsi.
