CZ

Říkali mi, že cizí dítě nikdy nebude moje. O dvacet pět let později jsem pochopila, jak moc se mýlili. Když moje starší sestra zemřela, bylo její dceři teprve

Třicet pět let mi můj muž opakoval jedinou větu. „Beze mě nejsi vůbec nic.“ Neříkal to křikem. Nikdy nebouchal dveřmi, nerozbíjel nádobí ani na mě nevztáhl ruku. Právě

V devětašedesáti letech jsem si ty šaty neoblékla na pohřeb. Ani k lékaři. Ani jen proto, že jsem měla chuť se hezky obléknout. Oblékla jsem si je proto,

— Ty ses snad zbláznila?! Kde je moje jabloň?! — výkřik Jany se rozlehl zahrádkářskou kolonií nedaleko Brna tak hlasitě, že lidé začali vycházet na terasy a naklánět

První vytí uslyšela Lenka v neděli nad ránem. Vracívala se z noční směny v nemocnici stejnou cestou už několik let. Malá ulice na okraji Brna bývala touto dobou

— Tak na to rychle zapomeňte. Ten dům mi odkázala babička. Není to majetek, o kterém budete rozhodovat vy — řekla Klára klidně. Nikdo u stolu neodpověděl. Jen

Venku bylo minus deset. Ledový vítr se opíral do výloh supermarketu a lidé dovnitř doslova utíkali. Každý si chtěl co nejrychleji ohřát ruce a schovat se před zimou.

Na chodbě Fakultní nemocnice v Brně bylo ticho přerušované jen vzdáleným pípáním monitorů. Venku drobně pršelo a kapky stékaly po velkých oknech. Daniel Král, majitel úspěšné stavební společnosti,

„Klid, zaplatil jsem to z tvé karty,“ řekl manžel. O čtyřicet minut později přišel o auto „Prosím tě, nedělej z toho drama. Obklady jsem už zaplatil tvou kartou.“

Je mi šedesát. Na oslavě svých čtyřicátých narozenin můj syn poděkoval všem… jen mně ne. Byl to přece jeho den. Jeho oslava, jeho hosté, jeho přípitek. Matka přece