Když mi volala, zrovna jsem pařil hru. Sluchátka na uších, nohy na stole, káva v kelímku. Byla sobota večer, Zbrojovka zase prohrávala.
„Davide, prosím tě, jsem v Brně… na nádraží. Můžu u vás pár dní přespat?“
Ztuhnul jsem. Položil jsem nohy na zem. Simona stála v kuchyni, slyšela ten telefon. Mrkla na mě a zavrtěla hlavou.
„Hele mami… teď to fakt nejde. Máme tady hrozný binec, Simona má hodně práce a já mám v tom třetím pokoji kancl.“
Lhal jsem. Ten kancl byla výmluva. Byl to můj herní koutek. Dcera Sofie spala v dětském, my v ložnici a ten třetí pokoj byl moje území svobody.
„Davide, já nechci rušit. Jen pár nocí. Nemám kde spát.“
„Mami, ptej se Lenky. Nebo Petry.“
„Lenka říkala, že má manžela na homeoffice. Petra se bojí, že bych jí tam zůstala.“
Slyšel jsem, jak se jí třese hlas. Měl jsem vstát. Měl jsem říct Simoně, ať se neplete. Ale ne. Byl jsem zbabělec. Pohodlný zbabělec.
„Tak si vem hotel, ne? Vždyť máš prachy,“ vyhrkl jsem.
V telefonu se nic neozývalo. Jenom tlumený hluk nádraží.
„Já už nemám prachy, Davide. Všechno jsem dala vám.“
Táta umřel, když mi bylo devět. Na rakovinu. Zhasnul za tři měsíce. Máma se z toho nikdy pořádně nedostala. Nezbylo jí nic jiného než makat. V Brně si vydělala pár korun, tak odjela do Vídně.
Osmnáct let.
Osmnáct let dřela u cizích důchodců. Převlíkala jim postele, utírala sliny, vařila jim jídla, která sama nemohla cítit. Doma jsem byl s babičkou. Máma mi chyběla, ale peníze chodily.
Na školu. Na řidičák. Na notebook. Na svatbu. A pak hlavně na byt.
Když jsem našel ten byt v Ponavě, 3+kk, hned mi řekla: „Vezmi si, já ti dám zálohu.“
Dala mi osm set tisíc. Osm. Set. Tisíc. Korun.
Kolik let na to musela makat? Kolik nočníků a léků musela spočítat? Tenkrát mi to bylo jedno. Bral jsem to jako samozřejmost.
Zavěsil jsem. Simona ke mně přišla a dala mi pusu na tvář.
„Konečně jsi se ozval. Jinak by tu zůstala na věčnost.“
Cítil jsem úlevu. Ano, úlevu, že nemusím ustupovat.
Večer přišla zpráva do skupinového chatu. Já, Lenka, Petra a máma.
„Dala jsem vám střechu nad hlavou, ale nenaučila jsem vás, že matka taky potřebuje střechu. Už se vám nevnucuju. A nechci, abyste se cítili viní.“
Přečetl jsem to třikrát. Seděl jsem na sedačce z IKEA, kterou mi máma pomohla koupit. Díval jsem se na telku, kterou mi máma taky financovala.
Venku pršelo. V Brně prší na podzim skoro pořád. Ale teď ten déšť zněl jinak. Studeně.
Mrkl jsem na hodinky. Půl dvanácté v noci.
„Ježíš, došlo mi to!“ zařval jsem na Simonu. „Ona je furt na nádraží!“
Popadl jsem klíče od auta. Jel jsem jak blázen. Směr Hlavní nádraží.
Nádraží smrdělo naftou z autobusů a smažákem z místního bisteru. Procházel jsem halou. Hledal jsem starší ženu v modrém kabátě. Nikde. Volal jsem. Hlasová schránka.
Stál jsem tam v pantoflích a teplácích a došlo mi, že jsem ji nechal v tom dešti stát samotnou. Já idiot.
Našel jsem ji až za dva dny. Přes známou. Pronajala si pokoj v Židenicích. Starý činžák, pavlač, společnej záchod na chodbě.
Koupil jsem jí pytel ovoce. Banány, jablka, hrozny. Stál jsem přede dveřmi a málem se otočil a utekl.
Otevřela. Měla na sobě tepláky a starý svetr.
„Davide,“ řekla. Bez výčitek. To bylo to nejhorší. Čekal jsem křik.
„Mami, já…“ Slova se mi zadrhla.
„Pojď dál,“ řekla. „Uvařím ti čaj.“
Její pokoj byl velký jako moje koupelna. Postel, skříň, stolek, varná konvice. Na parapetu měla jednu fotku. Nás tří, když jsme byli malí.
Sedl jsem si na židli. Zlomil jsem se. Ne židle, já.
„Mami, já jsem blbec. Simona mě donutila…“
„Davide,“ přerušila mě. „Simona tě nedonutila. Ty jsi mě nechtěl. Možná jsi chtěl, ale ne tolik, abys kvůli mně musel vytáhnout paty z tepláků.“
Měla pravdu.
„Když jsi mi volal, slyšela jsem v pozadí televizi. Fotbal. To byl můj život. Vždycky jsem byla až po fotbale.“
Seděl jsem tam a málem se rozbrečel.
Vytáhl jsem mobil. Otevřel jsem bankovnictví. Fio banka.
„Mami, já ti chci začít splácet ten dluh.“
Založil jsem trvalý příkaz. Dva a půl tisíce měsíčně. Do poznámky k platbě jsem napsal: „Splátka za Ponavu“.
Poslal jsem jí printscreen.
Prohlédla si ten obrázek. Položila mobil na deku.
„To mi nevrátí ty roky, Davide.“
„Já vím.“
„A nevrátí mi to ani tu noc na nádraží.“
„Já vím.“
„Ale aspoň už nebudeš mít pocit, že ti to tu spadlo z nebe.“
Jel jsem domů šalinou. Číslo osm. Lidé jeli z nočních. Měl jsem v uších sluchátka, ale nic nehrálo.
Když jsem vešel do bytu, Simona ještě nespala.
„Tys ji fakt hledal?“ zeptala se. „Vždyť by to nepochopila.“
Obrátil jsem se k ní. „Já myslím, že ona to pochopila úplně přesně.“
Uteklo pár měsíců. Trvalý příkaz chodí. Každého prvního.
Včera mi přistála zpráva. Fotka. Na tom parapetu v Židenicích vyrostla malá kytka. Fialka.
A pod ní text: „Tady ti to kvete. Kdybys měl cestu, přijď se podívat. Mám kávu.“
Dívám se na ten obrázek. Vím, že ta káva bude chutnat hořce. Ale vím, že půjdu. Protože teprve teď mi dochází, že osmnáct let života se nedá vyvážit ničím. Ani bytem v Ponavě.
