V Liberci tehdy pršelo už třetí den. Z okna paneláku v Růžodole bylo vidět, jak se voda valí po rozbitém asfaltu mezi popelnicemi. Lenka skládala do kufru letní šaty a Martin vedle v pokoji přepočítával eura. Chorvatsko, apartmán u moře, dva týdny bez budíku.
Zezadu na ně z chodby koukal Bady. Rezavý kříženec s bílou náprsenkou, co ho před čtyřmi lety přinesli z útulku v Hradci Králové. Tehdy mu bylo půl roku a Martin prohlásil, že aspoň bude hlídat garáž.
Lenka zaklapla kufr.
„A co pes?"
Martin zvedl obočí. „Pes? Pes zůstane tady. Je to zvíře, ne batole."
„Neříkám, že má jet s námi. Ale kdo ho bude krmit?"
„Sousedka Hruběšová. Vždyť furt krmí holuby na parapetu. Tak jí přibude jeden čokl navíc."
Lenka se nadýchla, ale pak si vzpomněla na modrou vodu a pláž v Omiši. Nechala to být.
Když ráno nakládali tašky do stříbrné octavie, Bady jim pletl pod nohy. Skákal, točil ocasem jako o závod, štěkal. Myslel, že jedou na chatu do Jizerských hor jako každý rok. Martin ho odstrčil špičkou boty.
„Dělej, ať nezmeškáme sjezd na Turnov."
Pes se natlačil ke dveřím auta. Lenka nastoupila a bouchla dveřmi, aniž by se k němu otočila. Bady vystartoval za vozem až k bráně. Pak zůstal stát u kontejneru na tříděný odpad, díval se z kopce dolů a občas zakňučel.
Paní Hruběšová z druhého patra to sledovala od kuchyňského okna. Sedmdesát dva let, pravidelně jí vozí léky na tlak a syn za ní jezdí jednou za měsíc z Prahy. Povzdechla si a dopila studený čaj s citronem.
Bady seděl u vchodu do večera. Když ve tři ráno projela ulicí popelářská avie, vyskočil a utíkal k bráně. Nebyli to oni.
Druhý den ráno paní Hruběšová sešla dolů s miskou vařené rýže a kouskem kuřecího stehenního řízku, co jí zbyl od oběda. Pes zvedl čenich. Přičichl, pak se podíval na ni, pak zase do misky. Jedl hltavě, až se mu třásly zadní běhy.
„No vidíš, ty hlupáčku," řekla tiše. Nepotřebovala křičet.
Třetí den mu koupila v Penny granule za osmdesát devět korun. Malé balení, ať se vejde do tašky na kolečkách.
Pátý den se stalo to, co se v takových příbězích stává. Bady slyšel motor, vyrazil z chodníku a dostal to od dodávky s plzeňskou espézetkou. Brzdy zaskřípaly jako zvíře. Když paní Hruběšová vyběhla v papučích, pes ležel na zebře a z tlapy mu trčelo něco bílého skrz kůži.
Řidič stál vedle a držel se za bradu. „Já ho neviděl, vylítnul mi pod kola jako šílený—"
„Jasně," přerušila ho. „Pomozte ho naložit. Jedeme."
Vzali starý molitan z kočárkárny, naložili Badyho do kufru a jeli na veterinu do Rochlice. Doktorka Martínková řekla, že zlomenina stehenní kosti vlevo, operace nutná, jinak ho budou muset utratit.
„Kolik?"
Doktorka ťukla do klávesnice. „Dohromady s antibiotiky a rehabilitací kolem osmnácti šesti."
Paní Hruběšová se zhluboka nadechla. Osmnáct šest — to jí vycházelo víc, než měla na účtu po zaplacení nájmu. Ale dívala se, jak pes leží na stole, jak dýchá rychle a mělce, jak se mu zvedá břicho pod táhlem.
„Tak dělejte."
Doktorka zvedla obočí. „Celou částku hned?"
„Mám spořicí účet. Řekněte mi, kam to poslat."
Operace trvala tři hodiny. Když ji zavolali, psa probouzeli z narkózy a jazyk měl sjetý ven. Paní Hruběšová u něj seděla do večera a mazala si zápěstí, protože ji pálilo z tolikerého hlazení.
Po operaci chodil Bady ještě šest neděl s límcem a pak bez něj. Na levou zadní dopadal opatrně, jako by si ji pokaždé zkoušel. Paní Hruběšová ho brala na procházky do Lidových sadů, koupila mu postroj za dvě stě třicet v chovatelských potřebách u nádraží a naučila ho povel „ke mně" na piškoty z Lidlu. Přihlásila si ho na městské psy, platila poplatek tři sta korun ročně.
A pak se vrátili oni. To bylo první říjnový čtvrtek, zrovna když paní Hruběšová čekala s Badym před Albertem. Martin nesl basu piv z auta, Lenka zrovna lovila mobil z kabelky.
Bady ztuhl. Pak vyrazil, jakoby nikdy žádnou zlomeninu neměl.
„Hele, Bady!" vykřikla Lenka. „Mami, podívej, je živý!"
Martin se usmál. „No vidíš, říkal jsem ti to. Psi se o sebe postarají."
Paní Hruběšová šla pomalu blíž. Ruce měla za zády, v jedné svírala složený papír.
„Vy jste hlídala našeho psa?" zeptala se Lenka. „To je milé. My vám dáme za tu námahu dvě stovky."
„Dvě stovky," zopakovala paní Hruběšová. Rozevřela papír. „Tady je výpis z veterinární kliniky. Váš pes měl dopravní nehodu dvanáctého července."
Lenka vzala papír, oči jely po řádcích. Pak viděla číslo. Osmnáct tisíc šest set.
„Počkejte, to je nějaký nesmysl—"
„Není. Operace stehenní kosti, tři dny hospitalizace, antibiotika, rehabilitace, očkování, čipování, městský poplatek. Všechno je tam."
Martin se naklonil přes Lence. „Vy jste se zbláznila. My jsme vás o nic nežádali."
„A já vás nežádala, abyste před barákem nechali psa, který nemá ani misku s vodou."
„Našeho psa jste si vzala bez našeho svolení," řekl Martin a hlas mu šel nahoru. „To je krádež. Půjdeme na obecní."
„Půjdete," řekla paní Hruběšová. „Já taky. A tam ukážu tenhle papír a taky zprávy z pojišťovny. A zeptám se jich, jak dlouho musí zvíře ležet u silnice, než se považuje za opuštěné."
Lenka se kousla do rtu. „Tak my vám to zaplatíme. Dáme vám dvě stě měsíčně."
„Ne. Osmnáct šest naráz. Pak vám psa vydám."
„To je skoro tolik, co nás stála celá dovolená!"
Paní Hruběšová nic neřekla. Jen se otočila a šla pryč. Bady se ani nezavrtěl. Šel vedle ní, levou zadní mírně vytáčel, ale krok měl jistý. Za rohem mu paní Hruběšová podala piškot.
Lenka s Martinem stáli u auta. Martin kopl do basy, až zacinkala.
„Osmnáct tisíc, slyšela jsi to? Za to mám tři nový gumy na fabii."
„Můžeme jí dát z dovolené—"
„A co? Budeme jí platit výpalný za vlastního psa? Kašlu na to."
Čtyři dny na to Martin poslal paní Hruběšové SMS. Psalo se v ní: Nechte si toho psa. My si necháme peníze. Tím to pro nás končí.
Paní Hruběšová si zprávu přečetla dvakrát. Pak otevřela mobilní bankovnictví a zaplatila zbytek veterině. Poslala potvrzení na úřad a požádala o trvalé přeregistrování psa na své jméno.
Týden nato jí přišla poštou plastová známka. Na ní vyražené číslo 00256. Pověsila ji Badymu na obojek a vyšla s ním na odpolední procházku.
U smrku před panelákem se Bady zastavil a zvedl čenich. Po chodníku šla Lenka. Držela tašku z Billy a zpomalila.
„Dobrý den," řekla.
Paní Hruběšová nezpomalila.
„Jen mu občas dám vodu," pokračovala Lenka. „Aby neměl žízeň."
Bady si sedl. Díval se nahoru na Lence, ocas mu bil do země jako metronom. Ale nehnul se k ní. Lenka udělala krok dopředu. Bady vstal. Udělal krok dozadu, k paní Hruběšové.
Lenka otevřela pusu, pak ji zavřela. Stiskla tašku v prstech a stoupla si ke zdi, aby je pustila.
„Tak pojď," řekla paní Hruběšová.
Bady vyrazil, ale ne jako tenkrát. Teď běžel s ní, plynule, levou zadní jen nepatrně nadnášel. Když odbočily k lesu, ohlédl se jednou. Pak zrychlil a utíkal dopředu, kus od cesty, k místu, kde jezdí jen cyklisti a voní tam spadaná jablka.
Za nimi v okně třetího patra bouchlo okno. Martin křičel něco o tom, že sousedka je blázen a že právník mu to potvrdí. Ale bylo to slyšet jenom jako zvonění tramvaje v dálce.
Paní Hruběšová se nadechla podzimního vzduchu. Bady se k ní vrátil a otřel si čenich o její kabát. Svačila piškot.
A šly dál — dvě smlouvy podepsané a jedna plastová známka, která cinkala v rytmu psích kroků.
