Pražská baletní škola patřila k tomu nejlepšímu, co ve městě bylo. Každé ráno se tu sešly desítky studentů. Někteří snili o velkých světových scénách, jiní se zuřivě připravovali na soutěže a zbytek tu piloval techniku a dril.
Hlavním pedagogem byl mladý choreograf Tomáš. Navzdory svému věku si už získal pověst přísného a nesmlouvavého profesionála. Měl ostrý zrak a ještě ostřejší jazyk.
Zrovna toho dne probíhala rutinní zkouška u tyče. Tanečníci opakovali kombinační vazby a Tomáš neúnavně korigoval každý detail.
„Noha výš.“
„Záda rovně.“
„Balanc. Udělej to znovu.“
„A znova. Od začátku.“
V tu chvíli se náhle rozletěly dveře. Všechny hlavy se otočily. Na prahu stála žena, mohlo jí být kolem osmdesáti.
Na sobě měla černý baletní trikot, světlé punčocháče a staré, ale pečlivě udržované pointey. Šedivé vlasy měla vyčesané do pevného drdolu a přes rameno jí visela malá sportovní taška.
V sále se rozhostilo naprosté ticho.
Tomáš k ní přistoupil první. Očima ji přelétl od hlavy k patě a suše pronesl: „Paní, vy jste se asi spletla. Šatny jsou o patro níž,“ ukázal neurčitě za sebe.
„Nespletla,“ odpověděla klidně. „Přišla jsem na hodinu baletu.“
Pár studentů si vyměnilo pobavené pohledy a kdosi v zadní řadě se uchechtl. Tomáš si povzdechl a zkusil to znovu: „Balet je extrémní fyzická zátěž. V tomhle věku je to čiré hazardování se zdravím. To nemůžu dopustit.“
„Poradím si.“
„Je mi líto, nemůžu vás přijmout.“
Zvedla k němu oči. Byly to oči člověka, který ví. „Pro koho tedy přesně tenhle sál je?“
Tomáš na vteřinu zaváhal. „Pro ty, co to nechtějí vzdát,“ prohodil sebevědomě.
V sále se znovu ozvalo tiché chichotání.
„Výborně,“ kývla dáma a bez vyzvání si odložila tašku na lavičku. Její pohyby byly naprosto samozřejmé. Pak přistoupila ke krajní tyči. „Tak mi pusťte hudbu,“ řekla spíš klavíristovi než komukoliv jinému.
Tomáš se nadechl, že ji zastaví, ale cosi ho přimrazilo. Snad ten klid.
Klavírista zahrál první takty Čajkovského. Žena se zhluboka nadechla. A pak začala.
Nebylo to cvičení. Byla to modlitba. Páteř rovná jako struna, ruce jako dvě labutí křídla, která jen tak mimoděk hladila vzduch. Když se s neuvěřitelnou grácií zvedla na špičky a bez sebemenšího zaváhání protanula první vazbu, v sále nebylo slyšet jediný nádech.
Jeden ze starších studentů vzadu zbledl. Vykulil oči a zašeptal: „Vždyť to je… to je Dvorská… Alžběta Dvorská!“
To jméno dopadlo do toho ticha jako bomba. Legendární primabalerína Národního divadla, hvězda, která před pětatřiceti lety naprosto nečekaně zmizela ze scény. Kolovaly o ní legendy, ale nikdo netušil, co se s ní stalo.
Tomáš stál jako opařený. Pane bože, on ji právě chtěl poslat do šaten.
Paní Dvorská pomalu dokončila adagio. Narovnala se a upřela na něj ty svoje ocelové oči. V místnosti se třpytil jen prach tančící v ranním slunci.
„Technika je jenom řemeslo, mladíku,“ řekla tiše, ale její hlas nesl celým sálem. „Tu vy a vaši svěřenci zvládáte obstojně. Otázka ale zní: co dál? Kde je za tou dřinou duše? Proč by se na vás měl někdo ve čtvrté řadě chtít dívat? Kde je ten oheň?“
Tomáš měl pocit, že se podlaha propadá. Jeho vlastní slova o věku a bezpečnosti mu najednou zněla v hlavě jako ubohá parodie.
Paní Dvorská se narovnala a oprášila si rukáv. „Naučit opičku plié zvládne každý cirkusák. Z baletky udělat umělkyni, to chce něco navíc.“
V sále bylo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Parta, co se před chvílí culila, teď hypnotizovaně zírala do podlahy a snažila se nebýt vidět.
Tomáš polkl. S pokorou, jakou z něj nikdo nikdy nedostal, ukázal směrem doprostřed sálu. „Můžeme… můžete mi to ukázat? Třeba na mě. Co dělám špatně?“
Žena se poprvé nepatrně pousmála. Byl to úsměv, který viděl za svůj život tisíce ovací.
„Postav se k tyči,“ přikázala mu.
Přísný šéf choreograf, před očima celého souboru, bez jediné námitky došel k tyči a zaujal první pozici.
Paní Dvorská vzala do ruky tenkou dřevěnou hůlku, lehce ji opřela o jeho pokrčená záda a nahlas, tak, aby to slyšel i poslední žáček u dveří, odpočítala: „A od začátku!“
