Eva Dvořáková se vrátila do pražského bytu na Vinohradech o hodinu dřív, než měla. Chtěla Vratislavovi jenom předat ty podklady pro kongres v Brně, co si je zapomněl na kuchyňské lince. Místo toho uslyšela z chodby smích.
Dveře do bytu byly pootevřené. Na zemi stály dva velké kufry, na botníku visel dámský kabát z umělé kožešiny a ve vzduchu se mísila vůně levandule s vanilkou.
Z kuchyně vyšla Kamila Malá, bosá, v evině županu a s mokrými vlasy. V ruce držela hrnek s čajem a culila se, jako by tam žila odjakživa.
— Ahoj, ty musíš být Eva — řekla, jako by ji doopravdy viděla poprvé. — Já si tady zranila kotník, a Vráťa mi řekl, ať se u něj zatím zotavím. Ten pánský pokoj by zůstal prázdný, tak co.
Eva si chvíli prohlížela vlastní byt. Vysoké stropy, parkety, výhled na Nusle. Koupila ho dřív, než v jejím životě vůbec existoval nějaký Vratislav.
— A kde bydlíš původně? — zeptala se Eva klidně.
— Teď nikde. Hledám podnájem v Praze, víš, jak to je. Byla jsem nějakou dobu v cizině.
— Tak si hledej. Ale ne tady.
Kamila dál stála na chodbě, trochu překvapená. Čekala scénu, vyhrožování, možná facku. Eva kolem ní prošla do ložnice, zamkla dveře a začala si balit to, co v bytě nechala. Žádný křik.
Vratislav Dvořák byl primář neurochirurgie ve Fakultní nemocnici v Motole. Precizní, uznávaný, muž, který si dezinfikoval ruce po podání ruky i po telefonu. Na zápěstí nosil staré hodinky, které nikdy nesundával, ani doma, ani ve sprše, ani na dovolené. Bral si je na každou operaci jako talisman. Deset let s ním Eva žila v režimu, který si sám sestavil: večeře v šest, televize do půl desáté, sex v sobotu dopoledne, když neoperoval a neměl službu.
Nikdy jí neřekl, že ji miluje. Říkal jí, že je jeho zázemí.
Eva se s tím naučila existovat. Smířila se s tím, že drží chod domácnosti, organizuje mu kalendář, že jeho kariéra je částečně i její práce, neboť bez ní by se utopil v papírech a zapomenutých povinnostech.
Kamila v bytě zůstala. První dny se držela zpátky, kulhala po parketách s ovázaným kotníkem a děkovala za každý hrnek čaje. Pak si donesla ještě třetí kufr, srovnala si své krémy vedle Eviných v koupelně a začala se ptát, kam by se dala přestavit pohovka, aby to „líp táhlo světlo". Eva si toho všímala mlčky. Nekomentovala to. Jenom si v duchu škrtala dny, kdy se do vlastního bytu vracela jako host.
Tu noc Vratislav přišel pozdě a našel Kamilu plačící na pohovce. Nejdřív položil ruku na Kamilino čelo, jak to dělal vždycky, když si nebyl jistý, jestli někdo kolem něj není nemocný. Pak si všiml, že to není horečka, ale pláč.
— Zbláznila ses? — vyjela Kamila. — Ta ženská mě vyhazuje!
— Nikdo tě nevyhazuje, já…
— Vráťo, řekni jí! Řekni jí, že jsem jenom tvoje kamarádka z dětství!
Vratislav stál mezi nimi, rozpačitý, a Eva si všimla jedné maličkosti. Nesáhl po dezinfekci. Neucukl, když mu Kamila položila hlavu na rameno. Dokonce ji pohladil po vlasech.
To Evě stačilo.
Druhý den ráno vešla do advokátní kanceláře na Můstku. Položila na stůl výpis z katastru k bytu, výpisy ze společného účtu a seznam majetku, který za poslední roky pořídila ona.
— Chci rozvod, pane doktore Radimský. Dneska to podejte.
Advokát na ni zíral.
— Paní Dvořáková, ale vy dva jste spolu… deset let?
— Jedenáct. A z toho posledních osm on skrývá, že si dopisuje se ženou, která bydlí teď u nás v bytě. To je důvod.
Advokát se postavil a nalil jí vodu. Venku mžilo. Za oknem duněla tramvaj číslo 22 od Národního divadla.
— Finance vyřeším sama. Jenom chci, aby to bylo rychlé.
Druhá rána dorazila ještě ten den.
Kamila se ozvala Evě na mobil. Poslala jí zprávu z neznámého čísla, ale text byl jasný:
„Vráťa se mnou zůstává. Ty jsi pro něj jenom uklízečka a sponzorka. Nikdy tě nemiloval, ale já jsem mu vždycky chyběla. Tak si to konečně přiznej a nech ho žít."
Eva přečetla zprávu v čekárně zubní pohotovosti, kam ji poslala kolegyně z firmy. Zavřela telefon a v odrazu skleněné výlohy automatové kavárny si narovnala límec kabátu. Tohle byl poslední den, kdy se nechala takhle ponižovat, a věděla to jistě jako datum v kalendáři.
Vratislav se tu noc snažil všechno urovnat.
— Kamilo, já ti rozumím, ale nemůžeš tady bydlet. Eva je moje žena.
— Tvoje žena? Vždyť ti ani nedá najíst! Co pro tebe za ty roky udělala? Kde máš jistotu, že tě podrží, když budeš mít komplikaci?
Eva stála ve dveřích kuchyně a poslouchala. Měla v ruce papíry z advokátní kanceláře, složené do čtverce.
— Já ti dám jistotu, Vráťo. Rozvod. Do měsíce to bude vyřízené.
Vratislav se k ní otočil s pusou dokořán. Kamila se usmála, ale trochu nervózně.
— Vidíš? Tvoje žena je ledová. Taková ti nikdy nebude…, já bych ti…
— Dost. — Eva se na ně obě podívala, ale bez vzteku. Jenom unaveně. — Ty, Vratislave, si můžeš nechat všechno, co je tvoje. Osobní věci, knihy, oblečení. Když si to přeješ, můžeš zůstat tady. Já si najdu vlastní bydlení.
Vratislav se narovnal. Vypadal, jako by mu kdosi vyndal páteř.
— Evo, prosím tě…
— Nech mě domluvit. Peníze, co jsem ti půjčila na auto, mi nech na účtě. Bylo to úspory z mého podnikání. A ty mi nechej být.
Vycházela z bytu, když Kamila prohodila:
— No konečně! Bude tu klid.
Eva nezastavila. Ale v hlavě se jí točilo jedno číslo: jedenáct let. Jedenáct let vařila, prala, organizovala, obvolávala pojišťovny, vodila jeho matku k doktorům, zařizovala rekonstrukci chalupy. Jedenáct let. A slyšela za sebou jenom: „bude tu klid."
Příští dny se přehouply jako noční můra.
Vratislav zůstal v bytě s Kamilou. Vypadal čím dál hůř: neholil se, nespal, v práci zapomínal termíny, i když mu všichni říkali, že takhle ho neznají. Kamila mu začala rozhazovat peníze, nakupovala nábytek, kterým chtěla „vylepšit" Evin vkus. Do bytu si nechala poslat čtvrtý kufr věcí, které nikdy nevybalila, jenom je narovnala podél zdi v předsíni, jako by odjezd nebyl tak úplně vyloučený.
Eva si konečně našla advokátku, která celou věc nechtěla jen tak uhrát. Irena Malátová, padesátnice s brýlemi v rudých obroučkách, seděla proti ní a listovala v dokumentech.
— Takže vy jste založila firmu Evita Co., s.r.o., deset let zpátky. Vratislav tam nikdy nefiguroval? Ani jako společník?
— Ne. Vždycky to byl můj projekt. On v něm nikdy nevěřil. Říkal, že to je kravina.
— Takže majetek, co jste si pořídila, je váš. Byt, auto, podíl ve firmě. Ale pozor: manželství vzniklo za trvání vašeho podnikání, takže si bude moci nárokovat zisk z podílu, pokud prokáže, že do chodu přispíval.
— Nepřispíval ani korunu. Naopak. Deset let jsem z vlastních peněz hradila jeho věci. Jenom ty finanční dary na nemocnici, to by vydalo na pěkný byt v Praze.
Advokátka se odmlčela.
— To je v pořádku. Můžete žádat, aby vám uhradil polovinu hodnoty společného jmění. Ale řekněte mi popravdě: chcete mu to ztížit, nebo se od něj prostě odstřihnout?
Eva se usmála. Poprvé za dlouhé dny to bylo upřímné.
— Chci se jenom odstřihnout. Ať si nechá toho svého génia. Já si zařídím život jinde.
Rozvod trval přesně 29 dní. Soudkyně v obvodním soudě pro Prahu 2 se ani neptala na důvody. Stačily papíry, dohoda o majetku a podpis.
Vratislav k soudu přišel pozdě, rozcuchaný a s červenýma očima. Kamila seděla v chodbě a nervózně žvýkala žvýkačku.
Eva si oblékla tmavě modrý kostým, upravila si vlasy a usmála se na soudkyni. Byla klidná. Věděla, že dělá to nejzdravější, co jí život v posledních jedenácti letech nabídl.
Když vyšly na ulici, Vratislav chytil Evu za loket.
— Evo, ještě pořád můžeme…
— Ne. Vratislave, ne. Já už nemám chuť poslouchat, že jsem pro tebe jenom zvyk.
Vratislav se rozhlédl, jako by hledal správná slova v dlažbě.
— Prosím, neblokuj mě. Vím, že jsem ti ublížil. Kamila mi… Já ti to vrátím.
— Nic mi nevracej. Žij si svůj život. Jenom ti něco řeknu: já jsem tě nikdy nebrala jako zvyk. Já jsem tě milovala. Ale ty jsi nerozuměl tomu, co máš, a teď to najdeš všechno v krabicích u dveří.
Než se otočil, Eva mu podala klíč od vlastní schránky s doklady.
— Byt zůstává zatím na mě, jak vyplynulo z dohody. Nebudu tě z něj hned vyhazovat. Můžeš v něm ještě nějakou dobu bydlet, než si najdeš něco vlastního. Ale já v něm s tebou žít nechci.
Vratislav zůstal stát na chodníku, klíč v dlani. Vedle něj zaparkovalo auto, ze kterého vystoupila Kamila. Vypadala, že se vzteká.
— Cos jí to dal? Vráťo, nebuď měkký! Ten byt má v Praze cenu minimálně patnáct milionů! Nemůžeš se jen tak vzdát!
Vratislav se k ní otočil. Poprvé za ty dny mluvil tiše a jasně.
— Kamilo, tohle není tvůj problém. Tohle je moje manželka.
— Bývalá manželka! A já jsem ta, co se o tebe teď stará! Měla bys jí ještě vyčíst, co tady dělala!
Eva neslyšela zbytek, protože nastoupila do tramvaje. Tvář se jí zmítala v pláči, ale nepustila ho ven.
Odstěhovala se do Brna, kde se její firma znovu nastartovala. Pronajala si byt v Králově Poli, vybavila si kancelář, a hlavně začala spolupracovat s dvěma novými klienty z Hannoveru. V práci trávila dvanáct hodin denně, aby v noci nemyslela na Prahu.
Ale Vratislav ji nenechal být.
Volal jí. Psal jí zprávy, ve kterých střídal vztek a lítost. Jednou ji obvinil, že ho zničila, podruhé ji prosil, aby se vrátila.
O Kamile se dozvěděla jenom jednou větou od jeho matky, která jí zavolala omylem místo synovi: prý se odstěhovala do podnájmu v Karlíně a chodí teď s nějakým developerem, tím čtvrtým kufrem se stěhovala naposledy a byt na Vinohradech konečně opustila docela. Eva tu větu vyslechla, poděkovala za informaci, kterou nechtěla, a položila telefon. Ani ji nenapadlo litovat, že tu ženu už nikdy neuvidí.
Ostatní zprávy od Vratislava vnímala jako zvuky z rádia, které hraje potichu v noci. Nevypla ho, ale neotočila ani hlasitost.
Pak přišla zpráva z nemocnice. V Motole se konala konference o neurochirurgii a Vratislav tam měl přednášku. Organizátor ji znal z dřívější spolupráce a pozval ji, aby udělala krátkou prezentaci o financování výzkumu.
Eva se rozhodla jet. Ne kvůli Vratislavovi. Kvůli sobě.
V den konference vešla do sálu v tmavě modrém saku a s taškou na plnou náruč. Vratislav stál u pódia a mžoural do světel, když ji zahlédl. Zkameněl.
— Evo…
— Dobrý den, pane primáři. — Chladně se usmála, ale jenom tak, jak se usmívá kolega, který se zná s jiným kolegou. — Přeji hezkou přednášku.
Vratislav otevřel ústa a pak je zase zavřel.
Eva se posadila do třetí řady, vedle staršího doktora z Hradce Králové, a bez zaškobrtnutí se dívala celou dobu na plátno. Když Vratislav mluvil, trochu se mu třásl hlas. Když skončil, lidé tleskali, ale on se stále díval na Evu.
Po skončení odcházela k šatně, když za ní přiběhl.
— Evo, počkej! Prosím.
Otočila se.
— Copak?
— Chci ti něco říct. Nemůžu bez tebe dýchat. Já vím, že jsem idiot. Ale Kamila byla jenom… já si myslel, že ji pořád miluju. Bylo to jako nějaká hloupost. A když jsi odešla, zjistil jsem, že jediný člověk, kterého miluju, jsi ty. Vždycky jsi byla ty.
Eva zavrtěla hlavou.
— Vratislave, pamatuješ si, co jsi mi řekl tehdy v bytě? Že jsem zvyk? Že jsem pro tebe zázemí?
— To bylo sprosté a já…
— Sprosté to bylo. Ale hlavně to byla pravda. Já jsem pro tebe byla zvyk. A když si zvykneš na někoho, kdo ti slouží, láska vypadá úplně jinak.
Sáhla do kabelky a vytáhla malý černý sametový pytlíček. Ze svatby už dávno vrátila prstýnek, ale tohle bylo něco jiného: starý stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru srdce, který jí Vratislav koupil na dovolené v Itálii. Nosila ho roky.
— Tohle je tvoje. Vždyť jsi mi to dal, když jsme spolu začínali. Ale já už to nechci. Nech si to jako připomínku, že mě ztratil.
Vtiskla mu to do dlaně a otočila se. Vratislav tam zůstal stát, řetízek visel mezi jeho prsty. Za ním se otočili tři doktoři a sestra, ti předstírali, že si zapínají kabáty.
Eva nastoupila do tramvaje číslo 1 směr Hlavní nádraží. Venku byla tma a v okně se odrážela její tvář. Vypadala starší a unaveně, ale taky jinak. Jako někdo, kdo se konečně narovnal z předklonu.
O pět dní později jí volal neznámý právník z Prahy.
— Paní Dvořáková, tady JUDr. Svoboda. Ozývám se jménem pana Dvořáka. Rád by s vámi podepsal dodatek k rozvodovému vyrovnání. Týká se bytu na Vinohradech.
Eva mlčela.
— Pan Dvořák prohlašuje, že se vzdává jakéhokoli nároku na byt, i kdyby se v budoucnu prokázalo, že do jeho pořízení či zhodnocení jakkoli přispěl. Chce mít jistotu, že vůči vám nebude mít žádnou pohledávku, ani spornou, a že vy nebudete mít žádnou pohledávku vůči němu. Žádá, abyste to potvrdila u notáře, a slibuje, že se z bytu do měsíce vystěhuje.
— A proč to dělá?
— Nevím. Jenom dodal, že si to přeje.
Eva cítila, jak jí v žaludku uzlíčkuje směs úlevy a smutku.
— Řekněte mu, ať byt prodá sám, ještě než se vystěhuje, a výtěžek ať pošle do nadace, kterou založila jeho matka. Můžete mu to vyřídit?
— Ovšem. Ale je to váš majetek, mohla byste si ho ponechat.
— Nechci si ho ponechat. Já sama vím, že pro mě má cenu jenom jedna věc: klid. Ať byt prodá, a já dostanu jenom písemné potvrzení, že vůči mně nemá žádné další pohledávky.
Právník souhlasil.
O měsíc později seděla Eva v kanceláři v Brně a listovala v potvrzení od notáře. Na stole ležela pevná obálka s dokumenty. Na víku počítače se třpytila samolepka s logem její firmy.
Kolem půl šesté večer jí zvonil telefon.
— Ano?
— Evo? Tady Vratislav.
— Ano.
— Prodal jsem byt. Peníze šly na účet nadace, jak jsi chtěla. Bydlím teď v podnájmu, sám. Volám ti, protože… já vím, že jsem tě zradil. Ale copak nemáš žádné slitování?
— Slitování? Nechala jsem ti všechny tvoje věci, nechala jsem ti čas, abys byt prodal po svém, ne pod tlakem. Pomohla jsem ti postavit se na nohy. Nemohla jsem ti dát něhu, když jsi ji hledal u jiné. Teď si žij, jak sám chceš. Mně už do toho nic není.
Zavěsila. Položila telefon displejem dolů na stůl a otevřela okno. Venku hučela Špilberk, zvony od Petrova a smog se táhl mezi střechami.
Nakonec vstala, otevřela skříň a vyndala krabici od bot. V ní ležely staré vstupenky do kina, pohled z dovolené a fotka z jejich svatby. Podržela ji nad košem, pak ji položila zpátky do krabice, zavřela víko a postavila krabici na horní polici skříně, kam v poslední době nedosáhla ani rukou.
Druhý den ráno jí na dveře kanceláře zaklepala asistentka.
— Paní Dvořáková, přišel Vám balíček z Prahy.
Eva otevřela dveře. Kurýr jí podal malou krabici. Na víku stálo razítko Motolské nemocnice.
Uvnitř byla dřevěná kazeta. V ní ležely hodinky — ty, které Vratislav roky nosil jako talisman a nikdy je nesundával, ani doma.
Pod nimi byl lístek:
„Tyhle hodinky patřily tvému tátovi. Půjčila jsi mi je k naší svatbě a já jsem ti je zapomněl vrátit jedenáct let. Teď už vím, že ti nikdy nepatřily jako talisman pro mě. Patří tobě. Vratislav."
Eva hodinky vyndala z kazety. Byly natažené a stále šly. Přiložila si je k uchu, chvíli poslouchala tikot, pak si je položila na zápěstí a zapnula přezku.
Řemínek byl trochu ošoupaný na místě, kde ho Vratislav nosil roky. Eva ho přetočila tak, aby jí sedl přesně, a vrátila se ke stolu, kde na ni čekaly rozečtené faktury pro klienta z Hannoveru.
