Já jenom prodávám knihy. Tedy ne tak docela. Provozuju antikvariát v Olomouci, v ulici, kam už skoro nikdo nechodí. Jmenuje se U Ztraceného apostrofa a já jsem Libuše. Ale tohle není o mně. Je to o člověku, kterého jsem rok považovala za problém. Ukázalo se, že byl odpověď.
Každé ráno v půl desáté přesně přišel Bedřich. Sedmdesátník v manšestrové bundě, co pamatovala ještě federální televizi. Kývl, sedl si do rohu mezi regál s poezií a okno do dvora. Objednal si jenom vodu z vodovodu. Sklenici, co jsem měla nachystanou. Vytáhl z kožené brašny plátěný váleček, rozbalil ho a na stůl postavil cedulku malovanou ručně: NEPOKAŽENÉ VĚCI SPRAVÍM. ZADARMO.
A vytáhl nářadí. Staré, vyleštěné, každý kus měl svoje místo ve válečku.
Nejdřív mě to štvalo. Seděl u stolu pro čtyři, nic si nekoupil, jenom pil moji vodu a občas si odběhl na záchod. Ale lidi… lidi se kolem něj začali točit. Nejdřív přišla mladá žena z vedlejšího vchodu, promočená, s kočárkem. Kolečko se jí zaseklo v kolejích od tramvaje číslo dvě, dítě řvalo, ona brečela. Bedřich jenom pokynul. Nejdřív se mu třásly ruce, pak se to srovnalo. Za pět minut se kolečko točilo jako nové.
„Kolik dlužím?“ popotáhla.
Bedřich sáhl do kapsy, vytáhl jednu korunu, stiskl jí ji do dlaně. „Pro štěstí,“ řekl.
To bylo jeho. Každá oprava měla svoji minci a svoje slovo. Studentovi spravil prasklé brýle – „pro zaostření“. Staré učitelce sešil kabelku, co se jí rozpárala cestou z varhan – „pro rovnou cestu“. Dělníkovi přilepil podrážku u pracovní boty – „pro pevnou půdu“.
Neopravoval jen věci. Záplatoval město. Jednu rozbitou věc po druhé.
Já mu mezitím nosila vodu a přestala počítat, jestli si něco koupí.
Pak jednoho studeného úterka v listopadu přišel kluk. Bylo mu tak pětadvacet, ale vypadal na padesát. Prázdné oči, ruce podél těla jako cizí. Díval se na cedulku. Ne na mě, ne na kafe, ne na knihy. Jenom na ten nápis NEPOKAŽENÉ VĚCI SPRAVÍM.
„Ty máš něco rozbitýho?“ zeptal se Bedřich. Zrovna měl před sebou starý budík z padesátých let, co mu přinesl soused odnaproti.
Mladík zaváhal. „Ne. Já jenom… já viděl tu cedulku.“
Bedřich položil šroubovák. Ne rychle. Opatrně, jako by se bál, že se něco vysype.
„Ten výraz znám,“ řekl tiše. „Měl jsem ho v devětasedmdesátým. Kde tě měli?“
Mladík polkl. „Kábul.“
Bedřich přikývl. „Já byl v Bosně. Jiná válka, stejnej třas.“
Zvedl ruku. Třásla se. Mladík se podíval na svoji. Třásla se stejně.
„Nevím, jak tady být,“ řekl. „Všechno je moc hlasitý. Nic nesedí. Neudržím hrnek, natož cokoliv jinýho.“
Bedřich nic neodpověděl. Vytáhl z válečku mosaznou minci, ne českou, nějakou starou, s vyraženým lvem. Položil ji na stůl.
„Tahle není pro štěstí,“ řekl. „Je na připomínku. Z mýho oddílu.“
Mladík ji zvedl. Prsty mu zbělaly.
„Ty ruce se třesou,“ řekl Bedřich. „Mně se taky. Ale nejsou rozbitý. Pořád umí držet, stavět, spravovat. Musíš začít u malých věcí.“
Kývl na ten budík. Rozebraný, se zoubky kolem.
„Začni u malých věcí.“
Ten kluk – říkali mu Karel – přišel druhý den. A další. Přinesl si vlastní nářadí. Sedl si vedle Bedřicha. V rohu už neseděl jeden, ale dva.
Změnilo se mi to v krámě. Lidi nenosili jenom rozbité věci. Nosili Bedřichovi kafe z automatu, Karlovi koblihy a do sklenice od okurek na pultu házeli drobný. Někdo na ni fixou napsal: NA NÁŘADÍ.
A pak, minulý pátek, se to uzavřelo.
Do krámu vešel chlap v obleku, co stál víc než můj nájem za čtvrt roku. Šel rovnou k rohu. Ne k pokladně, ne ke mně. K Bedřichovi.
„Bedřichu?“ hlas se mu chvěl.
Bedřich zvedl hlavu od žehličky.
Chlap otevřel kufřík. Nebyl to kufřík na smlouvy, spíš na osobní věci. Vytáhl starý kovový zapalovač, poškrábaný, vybledlý.
„Afghánistán, dva tisíce dva,“ řekl. „Byl jsem zelenej poručík. Spravil jste mi tenhle zapalovač na základně v Logaru. Řekl jste, že je pro oheň. Dal jste mi korunu. Pořád ji mám.“
Otevřel dlaň. Ležela v ní obyčejná česká koruna, vyleštěná tak, že se v ní odráželo světlo z výlohy.
Bedřich chvíli mlčel. Pak se usmál. „No to mě poser.“
Chlap se zasmál, měl mokré oči. „Moje firma má nadaci,“ řekl. „Chci financovat tohle, co děláte. Projekt Spravců. Každý veteránský klub v kraji. Nářadí, dílny, lidi. Ne charitu, ale práci, co dává smysl. Práci, co jste mě naučil, když jsem se z války vrátil a nevěděl, co se sebou.“
Bedřich se na něj podíval jako na přízrak. Pak se podíval na Karla, co vedle něj potichu skládal starou hrací skříňku. Karel se na něj nepodíval, ale kývl.
„Já prodávám knihy,“ řekla jsem do toho ticha. „To je všechno.“
Všichni se otočili jako zapomenutá loutka.
„Ale tenhle obchod už není jenom obchod,“ dodala jsem. „Je to místo, kam lidi nosí rozbitý věci. A občas přijdou rozbití sami.“
Nastalo ticho, ale ne dlouhý.
Ten chlap v obleku otevřel kufřík doširoka. Vytáhl papíry. Ne smlouvu, ale návrh. Na první stránce stálo: PROJEKT SPRÁVCŮ – PILOTNÍ DÍLNA OLOMOUC. Položil to na stůl mezi Bedřicha a Karla.
„Podepíšete to? Ne dneska. Až si to přečtete. Ale rád bych, abyste to přečetli oba.“
Bedřich vzal papíry. Roztřesenou rukou je podal Karlovi. Karel je vzal a položil je na stůl. Pak zvedl tu mosaznou minci, co mu Bedřich dal, a položil ji na vršek papírů, aby neuletěly.
„Přečtu si to,“ řekl Karel. „A pak to podepíšu. Ale jenom když Bedřich povede první dílnu. Ne já. Já se teprve učím.“
Bedřich se zasmál, ten jeho krátký smích, co zněl jako zakašlání uhlí.
„Tak já si teda přečtu, co jsi přinesl,“ řekl tomu chlapovi v obleku. „Ale jednu věc ti řeknu hned. Nebude to nadace. Bude to dílna. A pravidlo zůstává: malé věci se spravují zadarmo. Velké taky, když je potřeba. Žádný poplatky, žádný granty, co z toho udělají kancelář. Lidi, nářadí a stůl u okna. Jasný?“
Chlap v obleku kývl. „Jasný.“
A pak udělal něco, co jsem nečekala. Otočil se na mě.
„A vy? Dáte nám ten roh? Nebo aspoň zeď, ceduli, okno?“
Podívala jsem se na ten roh. Byly tam dvě židle, stůl, na zdi stará mapa města z roku 1928, co tam visela od otevření. A vedle ní nově přibyl papírek, co tam Karel přilepil izolepou: MALÉ VĚCI SE SPRAVUJÍ TADY.
„Ten roh není můj,“ řekla jsem. „Ale dokud tu budu prodávat knihy, patří jim dvěma. A tobě, až si něco rozbiješ.“
Všichni se zasmáli. Ten chlap v obleku se podíval na hodinky. Byly tři čtvrtě na dvanáct. Přesně čas, kdy po ulici jezdí popeláři a dělají takový rámus, že se musí na chvíli přestat mluvit.
A v tom hluku Bedřich vzal ten kovový zapalovač z kufříku, otevřel ho a škrtl. Plamínek se chytil napoprvé. Malý, žlutý, skoro nic.
„Pro oheň,“ řekl a zaklapl ho.
Pak ho vrátil tomu chlapovi. „Tady máš. Za ty roky zdarma, cos mi dal, ti nechám opravu zadarmo. Ale něco mi slíbíš.“
„Cokoliv.“
„Až se vrátí někdo jinej z Kábulu, z Logaru, odkudkoliv, tak ho pošli sem. Ne do kanceláře. Sem, k oknu. K malým věcem. Protože oni nepotřebujou slyšet, že je to dobrý. Potřebujou držet v ruce něco, co dává smysl. Třeba rozebranej budík. Nebo šroubovák. Nebo zapalovač, kterej zase škrtne.“
Chlap v obleku se na něj podíval. Ne jako šéf nadace, ale jako ten zelený poručík z roku 2002.
„Posílám je tam, kde jsem sám začal,“ řekl. „Sem. K vám dvěma. K tomu stolu u okna.“
A pak se otočil, vzal ty papíry a vyšel. Ale kufřík nechal otevřený. Ležel v něm ten starý zapalovač a jedna koruna. Vyleštěná.
Karel vstal, vzal ze stolu tu mosaznou minci a strčil si ji do kapsy u bundy.
„Jdu dolít vodu,“ řekl mi. „Máte pořád tu sklenici?“
„Mám,“ řekla jsem.
„Tak já donesu čerstvou. A vy mi k tomu přiložíte účet za ten roh, jestli nějakej bude.“
„Nebude,“ řekla jsem. „Roh je zadarmo. To je moje mince. Pro štěstí.“
A vyšla jsem za něj do zimy, do toho olomouckýho průvanu, co umí zatáhnout za uši jako kleště. V kapse jsem měla klíče od krámu. Poprvý za rok jsem je sevřela tak, že mě z nich bolela dlaň. Ale ne proto, že bych se bála, že mi tam něco ukradnou.
Protože jsem poprvý za dlouhou dobu přesně věděla, co v tom krámu je. Stůl u okna. Dvě židle. Nářadí. A lidi, co se naučili, že rozbitý se nezahazuje. Od toho jsou ruce. I ty, co se třesou. Hlavně ty.
