V úterý ráno, v půl sedmé, jsem v Plzni na náměstí Republiky otevřela stánek s novinami a tabákem. Ještě jsem nestačila ani rozsvítit topení, venku mrholilo a na stánku bubnoval déšť. V konvici jsem měla včerejší vodu, sáček meduňkového čaje ležel vedle pokladny. Před sebou jsem viděla celé parkoviště u radnice — mokrý asfalt, devět stání, z toho šest prázdných. Naproti stála tmavě modrá Škoda Superb, nová, ještě s firemními papíry za předním sklem.
Muže, který k ní šel, znám od vidění. Každé pondělí a úterý si u mě kupuje Hospodářské noviny a malou láhev perlivé vody. Vždycky platí kartou, nikdy neřekne ani dobré ráno. Dnes jsem ho viděla z profilu — měl přehozený přes rameno kabát, v druhé ruce kufřík, krok rychlý, jako by spěchal na jednání. Už sahal po klice u dveří řidiče.
Pak se od kontejneru na tříděný odpad odlepila malá postava. Kluk, tak deset let. Mokrá šedá bunda, kapuce stažená přes obočí, tenisky celé od bláta. Předtím seděl na bobku za kontejnerem a já si myslela, že tam schovává kolo. Jenže žádné kolo neměl. Rozběhl se přímo k tomu muži, zastavil se těsně před ním a něco mu řekl. Slyšela jsem jen konec: „…do toho auta nenastupujte, prosím.“
Muž se otočil. Natáhl ruku a odstrčil kluka stranou, ne silně, ale dost jasně. „Co to povídáš? Běž pryč.“ Kluk neodešel. Postavil se mu znovu do cesty. „Prosím, nenastupujte. Já viděl, jak někdo v noci přeřezal hadičky u brzd.“ Znělo to divně. Hadičky u brzd. Takovou větu by z úst desetiletého kluka nikdo nečekal. Muž se zarazil, podíval se na něj, pak na auto, pak zase na něj. Chvíli jsem si myslela, že klukovi vynadá. Že ho pošle k rodičům. Nebo že zavolá strážníka.
Místo toho položil kufřík na zem, obešel auto a otevřel kapotu. Nenakláněl se hned, jen tam tak stál s rukama podél těla. Pak se předklonil. Zůstal shrbený, jednou rukou se opřel o blatník. Kolem jela tramvaj, cinkla, ale on se nehnul. Kluk stál opodál, ruce v kapsách, a koukal do země.
Po chvíli se muž napřímil, obličej měl šedý jako ten asfalt. Vytáhl mobil a začal fotit. Fotil z jedné strany, z druhé, pak si telefon přiložil k uchu. Slyšela jsem, jak říká: „Dobrý den, tady Havel, parkoviště u radnice v Plzni, potřebuji policii. Někdo mi přeřízl brzdové vedení na autě.“ Byl klidný, ale hlas mu přeskočil. Jako by se teprve při tom telefonátu dovtípil, že před pěti minutami chtěl do toho auta nastoupit.
Kluk si mezitím sedl na kraj chodníku a jednou rukou si otíral mokré tváře, druhou si tiskl koleno. Nevypadal vítězně. Vypadal unaveně. Jako by tu noc nespal. Odložila jsem vařečku, kterou jsem svírala od chvíle, kdy se rozběhl. Ani jsem si nevšimla, že ji držím.
Přešla jsem ke dveřím stánku a zavolala na něj, ať si zajde dovnitř na sušinu a teplý čaj. Kývl, ale zůstal sedět venku, jako by hlídal, aby se nic nezměnilo, dokud nepřijedou policisté. Zeptala jsem se ho, odkud to o brzdách vůbec ví. Otřel si nos rukávem a řekl, že táta dělá v servisu na Karlovarské, že mu tam občas ukazuje, jak co funguje pod kapotou. A že v noci nemohl spát, protože byl u babičky v bytě přes ulici — okno má přímo na parkoviště — a viděl dole postavu, jak svítí baterkou pod tím autem dýl, než je normální na kontrolu pneumatik. Ráno prý čekal, jestli si toho pán všimne sám. Když viděl, že jde rovnou k autu, sebral odvahu a rozběhl se dolů.
Policie přijela za dvanáct minut. Dva muži v černém vystoupili, kufr otevřený, hadici brali do rukou, fotili, mluvili do vysílačky. Muž jim ukazoval na kontejner, pak na okna domu naproti. Zaslechla jsem útržek rozhovoru, když prošli kolem stánku — jeden strážník říkal druhému, že podobný případ řešili loni na Slovanech, tam šlo o bývalého společníka, kterého firma vyplatila a on se nesmířil s odchodem. Muž, kterému říkali Havel, na to odpověděl potichu, ale já to zaslapla: „Já vím, koho podezírám. Měl jsem s ním spor kvůli fakturám, vyhodil jsem ho v listopadu.“ Víc jsem neslyšela, strážník ho odváděl k autu s kufrem.
Pak přistoupil k klukovi. Sklonil se k němu. Slyšela jsem jen kus: „…tys mi zachránil život.“ Vytáhl peněženku, něco z ní vyndal a strčil klukovi do dlaně. Kluk zavrtěl hlavou, muž mu tu dlaň prudce zavřel. Bylo to spíš gesto otce než cizího člověka. Kluk kývl, rychle se zvedl a odběhl směrem k lékárně. Ještě se otočil, mávl mi rukou, jako bych mu kupovala noviny já.
Když muž prošel kolem mého stánku, zastavil se. „Dobré ráno,“ řekl. „Dobré ráno,“ odpověděla jsem. „Dáte si vodu?“ podíval se na ledničku. „Dnes ne, děkuji.“ Kývl. „Tak zítra.“ A odešel k policistům.
Sedla jsem si na stoličku a nalila si studený čaj. Pak mi došlo, že jsem celou dobu nezapla to topení. Otočila jsem knoflíkem, světlo ve stánku zablikalo a zůstalo svítit. Na druhé straně náměstí desetiletý kluk v mokré bundě stoupal do kopce k zastávce autobusu. U kraje kaluže, kousek od kontejneru, kde předtím čekal, zůstala ležet jeho čepice s klopeným kšiltem — musela mu vypadnout z kapsy bundy, když utíkal. Nikdo si jí zatím nevšiml, jen se pomalu plnila deštěm.
Za oknem stánku začalo hustě pršet. Auto tam pořád stálo s otevřenou kapotou, kufřík pořád ležel na zemi, a policisté se dali do řeči s mužem, kterému se dnes ráno rozsypal celý den.
