Radka jsem poznala podle kroku na chodbě. Těžké, sebejisté, s klíči v ruce. Právě jsem v kuchyni loupala brambory na nedělní bramborák, když uslyšela, jak se vchodové dveře otevřely dřív, než stačil dvakrát otočit zámek. Zvedla jsem hlavu. V zrcadle u předsíně se objevila silueta mého zetě – a hned za ním druhá silueta, štíhlejší, v béžovém kabátě, který jsem viděla poprvé.
Radek vešel do kuchyně, jako by se nic nedělo. Za sebou táhl dva kufry na kolečkách. Doprovázela ho mladá žena, o dost mladší než on. Vypadala unešeně i vyděšeně zároveň. Ruce měla zkřížené na prsou, jako by se bála, že se jí tady něco stane.
„Tchyně, tohle je Lenka,“ oznámil Radek hlasem, který zněl příliš jistě. Chtěl, aby to vyznělo jako fakt. Já jsem jen zůstala stát u dřezu, s nožem v ruce a bramborou v dlani. „Zatím, než se domluvíme na prodeji baráku, bude bydlet tady se mnou."
Podívala jsem se na něj, do tváře člověka, který se mnou žil devět let. Po rozvodu s mojí dcerou jsem mu dovolila zůstat v patře, protože se neměl kam stěhovat a protože jsem si myslela, že se vzpamatuje. Dům patřil mně. Zdědila jsem ho po rodičích. On si do něj nepřinesl ani hřebík.
„Dům je z poloviny tvůj?" zeptala jsem se klidně. „Nebo snad máš nějakou listinu, o které nevím?"
Radek se uchechtl a nepřítomně se rozhlédl po kuchyni, kde voněl kmín a rozmarýn. „Ne, ale mám tam nahlášený trvalý pobyt. A nějakou dobu tam bydlím. Pokud ty nesouhlasíš, můžeš bydlet u dcery. V bytě na sídlišti by se ti mohlo líbit. Klima tam mají rozbité, ale to znáš."
Lenka si odkašlala a pootočila kufr, aby si udělala místo. Podpatky jí klapaly po dřevěné podlaze, kterou jsem drhla v pátek.
„Víš, co je moje?" pokračovala jsem, jako by mi před chvílí nedošlo, co míní udělat. „Že jsem si nemovitost nevydřela proto, aby ses tu rozvaloval s touhle tvou… kamarádkou. Pokud chceš, můžeme se bavit o spoluvlastnictví. Ale dřív, než hodíš kufry do předsíně, bys měl nejdřív otočit klíčem v zámku. Který ti mimochodem taky seberu."
Zasmál se. Lenka nadzvedla obočí. „Tchyně, ty snad nebudeš hysterčit. Podívej, kolik je ti let. Radši skliď brambory, my si dáme jen čaj. Lenka má ráda zelený."
Odkrojila jsem z brambory slupku a bez jediného slova ji upustila do dřezu. Ucítila jsem, jak mi po páteři stoupá chlad. Tohle už není hádka. Tohle je obsazování prostoru, a já nemám v úmyslu se z něj nechat vytlačit. „Takže vy dva budete bydlet v ložnici po rodičích, jo?" zeptala jsem se a položila nůž na prkénko. „A já mám jít k vaší dceři do paneláku na Dubině, kde smrdí smažený olej ze stoupaček?"
„Nějak se dohodneme," odpověděl sebevědomě. „Zatím mi nezbývá než tě požádat, abys pochopila, že se musím hnout z místa."
„Ty se hneš z místa tak maximálně do hospody," odpověděla jsem a podívala se na Lenku. Měla na tváři ruměnec, ale ne z horka. Vlastně jsem jí v tu chvíli i trochu litovala. Neznala ho. Já ho znala až moc dobře.
První den vůbec neproběhl tak, jak si to představoval. Očekával, že si zabalím a pojedu k dceři, nebo že začnu volat právníka, případně že se zhrozím a půjdu bydlet do penzionu. Místo toho jsem si v sobotu ráno vzala staré noviny, rozložila je na stůl ve velkém obývacím pokoji, sedla si do křesla a začala vyplňovat křížovku. Když vešli do místnosti, Radek zkřížil ruce na hrudi.
„Tady bude Lenka cvičit jógu, ať ji nerušíš."
„Ať cvičí," pokývala jsem hlavou a zaškrtla si políčko v křížovce. „Jen ať si dá pozor na parkety. Ty jsem minulý rok nechala brousit. A kdyby spadla, vyražený dech jí nikdo nebude moci ničím vynahradit."
Lenka si mě změřila pohledem, ale já už se věnovala jen tužce a čtverečkům. Dům se stal stísněným, jakoby se vzduch nasytil nějakým cizím parfémem, který Lenka večer předtím rozprašovala po svých věcech. Radek chtěl, abych se cítila jako cizinec. Já jsem se cítila jako správce majáku. Vůbec ne jako oběť.
K večeři jsem si uvařila poctivou česnečku. Hustou, s opečeným chlebem a majoránkou. Vůně se táhla z kuchyně do patra, kde měli pokoj. Seděli nahoře, ona nejspíš hladová, on nafoukaný. Večer se Radek zjevil u dveří kuchyně a zeptal se, jestli si může dát trochu polévky.
„Ne," odpověděla jsem a zavřela kastrol poklicí. „Pěkně si objednejte pizzu."
Druhý den ráno Lenka vtrhla do kuchyně, když jsem vařila vodu na kávu. Objala Radek kolem ramen a uvařila si instantní kafe ve starém hrnku s obrázkem Sněžky. Když ho odložila na kuchyňskou linku, zůstal po něm hnědý kruh.
„Tady je tak útulno," řekla a prohlédla si staré kredence, které po mně zdědily letité skvrny od páry i paměť. „Nemáte ráda kávu se skořicí?"
„Nemám ráda cizí lidi, co mi pijí kávu z hrnků po zesnulém manželovi," odpověděla jsem a vzala jí hrnek z ruky. „Tohle je sběratelský kus. Zůstane na polici."
Ten den jsem ji nechala sledovat, jak přendavám hrnky a sklenice do skříně pod oknem. Když si šla pro vodu, otevřela dvířka a zjistila, že tam nic není. Jen prázdné police, na kterých ulpělo pár kapek po nádobí.
„Vy jste se zbláznila," vydechla.
„Ne, jen si hlídám věci. Koupila jsem je za svoje peníze. Ať si Radek koupí hrnek v akci v Baumaxu."
Během prvního týdne jsem neudělala nic, co by vypadalo jako útěk. Naopak. Vzala jsem si do obýváku notebook, stohy papírů a účetní knihy, protože jsem vedla daňovou evidenci pro tři firmy v Ostravě. Když Radek a Lenka odcházeli do práce, já jsem po obýváku vyndala lehátko, roztáhla si u nohou piknikovou deku a četla si. Byla jsem neustále na očích. Kdykoliv chtěla Lenka projít z pokoje do koupelny, musela kolem mě. A já jsem se nikdy nepohnula.
V pátek přišla do kuchyně a vyhrnula si rukávy. „Udělám dneska oběd. Radek říkal, že vy byste to možná uvítala, odpočinula si."
„Není třeba."
„Ale ráda bych."
„Tak si uvař o víkendu, až tu nebude Radek," usmála jsem se. „Protože já dnes peču kachnu s knedlíkem."
Vařila jsem kachnu čtyři hodiny. Když se ze dvora rozezněla vůně pečeného masa, šla jsem otevřít okno do kuchyně, aby se linula až k sousedům. Lenka seděla nahoře v pokoji a hladově civěla do stropu. Radek mi poslal smsku: „Kdes nechala hrnec na omáčku?" Odpověděla jsem: „Ve sklepě."
V sobotu dopoledne jsem pozvala sestru a švagra. Přijeli červeným vozem Škoda Octavia, švagr přinesl láhev slivovice. Sestra se zeptala, kdo je ta mladá žena, co sedí nahoře za oknem s mobilem v ruce. „Radkova nová známá," řekla jsem a máchla rukou. „Vychutnává si výhled."
Když se v neděli Lenka snažila projít k bráně, vyšla jsem na zápraží a zavřela za sebou dveře. V ruce jsem držela čerstvě natřenou kliku, protože jsem ji ráno natírala. „Kdes byla?" zeptala jsem se.
„Venku. Potřebuji se projít."
„V neděli se tady na vesnici neprochází," zalhala jsem. „Všichni chodí do kostela."
„A co vy?"
„Já jsem stará. Mě omluvil farář, ještě když jsem mu pomáhala s účetnictvím."
Zamkla jsem za ní. Když se vrátila, neotevřela jsem. Ne hned. Nechala jsem ji zvonit pětkrát. Slyšela jsem, jak bouchá dlaní do dveří, jak nadává. Otevřela jsem, až když jsem dopekla bábovku.
„Zapomněla jsem na tebe," řekla jsem sladce. „Dělala jsem těsto."
Konečně přišlo pondělí. Radek odešel do práce brzy, s ranními slovy, že Lenka zůstane doma, že má volno. Jen co se za ním zavřela branka, zaťala jsem zuby a začala jednat. Sbalila jsem Lenčiny věci. Ne, vlastně jsem je jen přemístila. Do předsíně, ke vchodovým dveřím. Všechno, co měla v pokoji – kufr, toaletní tašku, kabát, boty – jsem narovnala na lavici, a na zem položila dámskou tašku, z níž trčel mobil.
Lenka to slyšela. Seběhla po schodech a rozkřikla se. „Co to děláte? Já bydlím s Radkem!"
„Bohužel," odpověděla jsem a vzala do ruky svůj telefon. „Ty tu jen přespáváš. A dnes budeš muset opustit dům, protože já to tady hlídám. Radek je pryč, a podle občanského zákoníku tady nemáš co dělat."
Vytáčela jsem linku 158. Když policie přijela, Lenka stála v kuchyni v županu a plakala. Vysvětlila jsem strážníkům, že dům je moje, že Radek je host, a že tahle žena je jeho návštěva, která se nechce vzdálit. Ukázala jsem výpis z katastru nemovitostí. Lenka se hádala, dokud jí strážník nepřikázal, ať si vezme občanku a odejde.
„Potřebuji si sbalit věci."
„Věci máš v předsíni," řekla jsem. „Sbaleno. Jdi."
Radek se vrátil v pět odpoledne. Našel Lenku, jak sedí na zastávce autobusu, promrzlá na kost. Když vešel do domu, dožadoval se vysvětlení. Já jsem právě zalévala břečťan v předsíni.
„Vy jste snad posedlá," procedil mezi zuby.
„Jen si hájím svůj prostor."
„To není jen tvůj prostor! Já tu bydlím taky!"
„Bydlíš," přikývla jsem. „Ale ona ne. A jestli si ji sem někdy přivedeš, vyhodím ji zase. Ať se ti to líbí, nebo ne."
Následující dny se z baráku stalo ticho, které nebylo klidné, jen prázdné. Radek se mnou nemluvil. Já jsem zase nemluvila s ním. Lenka se už nevrátila. Po týdnu se Radek zeptal, zda bych neobnovila „normální stav". Řekla jsem, že normální stav znamená, že on si najde byt. A že mu na to dám měsíc.
Nesouhlasil. Vyhrožoval, že mě zažaluje. Já jsem si vzala telefon a zavolala svému právníkovi. Ten mu poslal dopis, ve kterém stálo, že pokud bude pokračovat v narušování mého vlastnického práva, podáme žalobu na vyklizení. V mailu byla i částka: 350 000 korun. Tolik jsem utratila za rekonstrukci střechy a novou fasádu. A to se bude muset spočítat, pokud by chtěl podíl z prodeje.
Radek pak přišel do kuchyně a ztišil hlas. „Tchyně, přehnal jsem to. Já… můžu se omluvit."
Zrovna jsem přebírala čočku. Hrách a kamínky klapaly do plechového cedníku. „Nemusíš se omlouvat."
„Tak to přejdeme?"
„Přejdeme to tak, že si najdeš byt. Do konce měsíce. Jinak ti ty kufry vystěhuji na ulici."
Neřekl už nic. Začal si balit. Slyšela jsem, jak v patře hraje hudba z rádia, jak se sprchuje, jako by se chtěl umýt od vlastních rozhodnutí. V pátek mi nechal na stole pětistovku a lístek: „Na plyn a elektřinu, ať se neřekne."
Nechala jsem bankovku ležet tři dny. Pak jsem ji vložila do obálky a napsala na ni jeho jméno. Když odcházel, strčila jsem mu ji do kapsy u kabátu. „To si nech na kauci na ten byt."
Odešel v neděli večer. Nesl si jeden kufr, ten druhý táhl po zemi. Bylo slyšet, jak kolečka drkají o dlažbu před domem. Rozsvítila jsem v kuchyni, postavila na stůl čaj a vyndala z police starý hrnek s obrázkem Sněžky. Na dně byla přilepená nálepka s cenou: 29 korun. Kdysi dávno, v tržnici u zimního stadionu.
Usrkla jsem čaj a podívala se z okna. Na zápraží ležel zapomenutý šátek. Ten, co ho Lenka nosila kolem krku. Vyšla jsem ven, vzala šátek do rukou a odnesla ho do popelnice u brány. Víko s kovovým řinčením zapadlo.
Pak jsem se vrátila do kuchyně, zamkla dveře na zámek a zastrčila petlici.
